Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

NÁVRH LIGY PRO ZACHOVÁNÍ MÍRU V EVROPĚ

výrazně se podobající zakládací smlouvě Severoatlantické aliance z roku 1949

Komplet dokumentů tvoří zpráva lorda Beauvale (anglický velvyslanec v Rakousku) z 29. srpna 1840 s přiloženým návrhem a memorandem hraběte Ficquelmonta (rakouský velvyslanec v Rusku) - obojí bylo zasláno z Kynžvartu přímo lordu Palmerstonovi (premiér britské vlády). Dokumenty uchovává The National Archives v Londýně v oddělení Foreign Office. Návrh byl ale Palmerstonem odmítnut. Podle jeho názoru byl mír v Evropě udržitelný i bez vytvoření Ligy, která by nutně omezovala ambice Velké Británie a jejího premiéra. Alespoň uzavření defenzivní aliance bez závazku budoucího míru navrhoval Palmerstonovi na konci října pruský král Fridrich Vilém IV. Lze oprávněně tvrdit, že myšlenky pruského krále byly ovlivněny Metternichem; pruský velvyslanec hrabě Moltzan byl přítomen na neformálním diplomatickém kongresu v Kynžvartě v srpnu 1840. Rýnská krize byla nakonec ukončena jinak, a sice francouzským králem Ludvíkem Filipem, který odvolal svou reakcionářsky laděnou vládu s prvním ministrem Adolpha Thrierse, čímž otevřel dveře k uzavření druhé londýnské konvence v roce 1841. K naplnění Metternichovy vize „společné pojišťovny" (insurance company) proti válce tak nedošlo.

 

Návrh Ligy pro zachování míru v Evropě - znění

Článek I.

Všechny čtyři státní celky se samostatně a navzájem zavazují, že v žádném případě nepoužijí síly proti jakémukoli evropskému státu, aniž by se předtím obrátily na další státy, jež se svým podpisem připojily k této úmluvě, s cílem získat s jejich pomocí (pokud je třeba) nápravu křivdy, s níž se na tyto státy obracejí, a to formou smíření.

Článek II.

V případě takovéto žádosti se tyto čtyři státy zavazují zasednout ve městě, jež jim bude určeno mocností, která jim žádost adresovala, s cílem společně zajistit veškeré prostředky k zabránění rozpadu ligy. Poté, co se obeznámí s veškerými skutečnostmi, se vynasnaží pomocí veškerého svého morálního vlivu odstranit jakýkoli důvod k válce a zajistit dle okolností bezpečnost poškozené či ohrožené straně, či nápravu škod, které jí byly spáchány.

Článek III.

Pokud i navzdory veškerým snahám těchto států vytrvá útočná velmoc v zasahování do práv ostatních států a je připravena využít pro to i vojenské síly, tak v takovém a v žádném jiném případě bude povinností těchto státních celků napomoci poškozeným státům zajištěním společné obrany. V takovém případě bude útok proti jedné straně vnímán jako útok proti všem a ony využijí veškerých svých sil a prostředků, aby se útoku postavily.

Článek IV.

K potvrzení skutečného záměru států se tyto zavazují, že pokud bude udržení míru ohroženo činem signatářské velmoci, budou povinny plnit své závazky, k nimž se zavázaly svým podpisem a jež jsou definovány ve výše uvedených odstavcích, a to stejným způsobem, jako by daný čin spáchala velmoc, jež není signatářem této úmluvy.

Článek V.

V případě, že státním celkům nebude adresována žádost, ale bude obecně zřejmé, že je mír v Evropě ohrožen, vyhrazují si signatářské velmoci této úmluvy právo zasednout v hlavním městě jedné z nich, kde budou projednávat veškeré možné prostředky k zachování přínosů míru v Evropě, a to jak prostřednictvím poradních sborů, tak v případě potřeby sjednocením sil.

Článek VI.

Posláním všech čtyř státních celků je nabídnout Evropě stejné bezpečí, jež se snaží zajistit samy sobě. Proto se dohodly poskytnout znění této úmluvy dalším evropským státům, které vyzvou, aby se k úmluvě připojily, a to pod podmínkou, že veškerá potřebná usnesení a rozhodnutí v souladu s ustanoveními této úmluvy zůstanou ve výlučné pravomoci velmocí, které původně stály u podpisu úmluvy.


Originální dokument