Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

S revoluční kokardou

PhDr. Miloš Říha, 2004

Lid revoluční se potřebuje vždy nějak slavnostně a hlavně revolučně označit. Během nepokojů a drobných či větších potyček, konfliktů a všelijakých zmatků je konečně docela praktické, když jaksi hned na první pohled poznáte, s kým máte tu čest a ke které soupeřící skupině patří ti hluční mladíci, kteří vám jdou po ulici naproti. K tomu účelu pak vždy dobře posloužily národní trikolóry v klopě, různobarevné pásky na rukávech nebo také revoluční kokarda; to je taková šikovně poskládaná pásková růžice kulatého tvaru, která se nosila hlavně na klobouku, nebo v klopě kabátu.



V kynžvartském zámeckém muzeu je revolučních trikolór a kokard hned několik. Jednu takovou kokardu nosil člen Výboru pro veřejné blaho během Velké francouzské revoluce. Presidentem Výboru pro veřejné blaho r. 1794 byl zvolen Jean Lambert Tallien poté, kdy vedl ozbrojený útok na Konvent, jehož byl sám poslancem a přispěl tím k pádu jakobínského diktátora Maximiliena de Robespierre. Tallien pak následoval Napoleona do Egypta a jeho krásná manželka Thérese, jedna z nejkrásnějších žen Francie, se s ním nechala rozvést. Měla prý mimořádně malou a krásnou nožku. Velikost můžeme ostatně doložit jejím osobním střevíčkem v kynžvartském zámeckém muzeu, krásu nožky pak musíme věřit současníkům.

Další dvě kokardy nosil dokonce sám Napoleon I. - jednu už v roce 1807 a tu druhou císař Napoleon dokonce sám věnoval 28. března 1810 na zámku v Compiegne knížeti Metternichovi. Jiná kokarda se nosila naopak roku 1815, při restaurování Bourbonů - jejich návratu na francouzský trůn po porážce Napoleona. A lid opět jásal a nosil nové kokardy. Nejvíc se jich asi stejně vždycky nosilo až po vlastním vítězství, kdy už bylo každému celkem jasné, které barvy budou v módě.

Tak tomu ostatně bylo i v případě dalších revolučních kokard z roku 1847 - římské a toskánské - a pak zejména kokard z revolučního roku 1848. Všechny jsou od těch dob uloženy v kynžvartském zámeckém muzeu.



Krakovské povstání roku 1846 a švýcarská občanská válka roku 1847 byly jakousi předehrou další vlny revoluce, která zasáhla Itálii, v únoru roku 1848 Paříž a 13. března 1848 Vídeň. Rakouský císař Ferdinand Dobrotivý nakonec ustoupil požadavkům na povolení občanských gard a také kancléř Metternich podal demisi. Převlečen za pradlenu uprchl z budovy kancléřství, pak z Vídně a po celé tři roky se až do roku zdržoval v Londýně.

Jak píše knížecí zámecký kustod, profesor Paul Rath, po odchodu (tj. po útěku) knížecí rodiny opustil také on sám 14. března 1848 vídeňskou budovu kancléřství, aby vyhledal svou matku v jednom domě ve vnitřní Vídni. Na ulicích vládl neobyčejný chaos a ani tento čtyřicetiletý kněz a správce kynžvartského zámeckého muzea si nebyl jistý životem. Takticky si proto opatřil vídeňskou revoluční kokardu, aby ji - jako mnoho jiných - pro své bezpečí nosil v klopě kabátu. Když pak ve Vídni potkával další podobně označené revolucionáře, pomohla mu tato lest celkem spolehlivě. Snad přitom také trochu přemýšlel o tom, kteří z kolemjdoucích jsou asi ti praví revolucionáři a kteří jsou jen podobně vystrašení, jako on.

Z Vídně pak zámecký kustod cestoval do Kynžvartu přes Prahu. Vídeňskou revoluční kokardu už v kočáru nepotřeboval, ale přesto ji pečlivě uložil do svých zavazadel. Cesta do Prahy byla dlouhá a únavná - trvala obvykle tři až čtyři dny. Profesor Rath odjížděl z Vídně, stále ještě zmítané březnovou revolucí, ale zprávy o této revoluci ho přesto předběhly. Než dorazil 26. března do Prahy, byla už tam revoluce taky. A tak si revolučními událostmi pronásledovaný kustod koupil v Praze v Celetné ulici od jedné hokynářky českou revoluční kokardu - jak píše, na památku na tehdejší „pominutí doby“. Obě - tu vídeňskou i tu českou - pak v Kynžvartu zařadil do muzea a v muzejním katalogu zapsal jejich historii.