Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

Básníci to na světě nemají lehké

PhDr. Miloš Říha, 2004

Nedávno byly zveřejněny velmi zajímavé výsledky jedné americké studie. James Kaufman z Kalifornské státní university v San Bernandinu podrobil podrobnému zkoumání 1987 již nežijících literátů z celého světa. Došel přitom k závěru, že se básníci dožívají v průměru nižšího věku než prozaici, dramatici a ostatní spisovatelé. Určitě bychom si sami také vzpomněli na řadu příkladů z literární historie. Jiří Wolker zemřel v nedožitých 24 letech, Karel Hynek Mácha jen 10 dní před svými 26. narozeninami. Ze světových autorů jmenujme například sestry Charlotte, Emily a Anne Brontëovy ze severní Anglie (zemřely v letech 1848-1855). Dalším příkladem mohou být italský básník a dramatik Ippolito Nievo (1831-1861), francouzský vizionář Arthur Rimbaud (1854-1891), nebo například Friedrich von Hardenberg, zvaný „Novalis“, který zemřel na zápal plic. Ve svých 36 letech zemřel George Gordon lord Byron, zmítaný horečkou a oslabený záchvatem epilepsie. O básnících tak určitě platí známý antický výrok: „Koho mají bohové rádi, ten umírá mlád“.

Podle Jamese Kaufmana básníci zažívají často nesnesitelnou duševní trýzeň. Mnozí také získávají věhlas dříve než ostatní spisovatelé a to jim pak přináší další životní problémy. Vědec dále zkoumal také duševní zdraví básníků. Básnířky prý trpí nějakou duševní chorobou mnohem častěji než ostatní spisovatelé i než významné ženy z jiných oborů. Hovoří o takzvaném „efektu Sylvie Plathové“ podle slavné básnířky, která ve věku 30 let spáchala sebevraždu.

Geniální italský básník Torquato Tasso (1544-1595) už jako sedmnáctiletý student vydal svůj první epos „Rinaldo“. Od dětství trpěl halucinacemi. Při psaní slyšel zvuky, křik a smích. Jako dvacetiletý vstoupil do služeb kardinála Luigi d‘Este ve Ferraře, kde působil jako dvorní kavalír. Později přešel do služeb kardinálova bratra, vévody Alfonse II. d‘Este. Vévoda ho všestranně podporoval. Básník se zamiloval do obou vévodových sester a uprchl do Říma, aby si ve své lásce dokázal udělat trochu jasno. To už u něho otevřeně propukla schizofrenie. Když se vrátil, opakovaly se i jeho stavy psychického šílenství. Byl stále přesvědčen, že ho chce někdo otrávit. Po vévodově sluhovi vrhl nožem. Sám se roku 1577 obvinil u inkvizice a byl uvržen do vězení.


Po svém novém útěku byl v březnu 1579 umístěn do blázince sv. Anny ve Ferraře, kde pobyl sedm let. O rok později ho tam navštívil francouzský skeptik a moralista Michel de Montaigne a podal světu zprávu o žalostném stavu duševně nemocného básníka. Ten byl z blázince propuštěn na přímluvu knížete Vicenzo Gonzaga de Mantua až v červenci roku 1586. Napsal úžasná díla, která patřila k tomu nejlepšímu, co italská literatura do té doby poznala. Psal básně, dramata i eposy. Nejznámější z nich jsou „La Gerusalemme liberata“ („Osvobozený Jerusalem“, 1571) a „La Gerusalemme conquistata“ („Dobytý Jerusalem“, 1593). Měl mnoho příznivců, mezi nimi i papeže Clemense VIII. V roce 1595 měl být dokonce podle starého antického rituálu korunován králem básníků v Římě. Den před touto událostí však 25. dubna roku 1595 zemřel na selhání srdce. Bylo mu 51 let.

Životem Torquata Tassa byl doslova fascinován i Johann Wolfgang von Goethe. V letech 1788-89 napsal stejnojmenné drama a do básníkova osudu stylizoval svůj vlastní život i své vlastní problémy. Vévoda d‘Este v dramatu je Goethův velkovévoda Carl August. Goethe znovu prožívá své milostné vzplanutí k paní von Stein a později k Ulrice von Levetzow, útěk Torqata Tassa je jeho vlastní útěk do Itálie. Drama bylo předvedeno ve Výmarském divadle v roce 1807. Vzbudilo nový zájem o slavného italského básníka a jeho osud. Není divu, že se začalo znovu vydávat jeho dílo a jeho eposy nesměly chybět v žádné významné knihovně. Kancléř Metternich si dokonce pořídil vzácnou relikvii. Kousek dřeva z dubových dveří nemocnice sv. Anny ve Ferraře, za nimiž strávil nemocný básník sedm let, je dalším kuriózním exponátem kynžvartského zámeckého muzea.