Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

Co je to stinteroplastika

PhDr. Miloš Říha, 2004

V žádném naučném slovníku a dokonce ani na Internetu (samozřejmě kromě www.zamek-kynzvart.eu) nenajdete odpověď na otázku, co je to "stinteroplastika". V televizní soutěži byste si zřejmě ten svůj milión museli zasloužit správnou odpovědí na nějaké jiné a lehčí otázky. A přitom pro tento svůj objev docela neznámé techniky zvolil v roce 1855 sám objevitel tento název v docela pevné víře, že se objev i jeho název ujmou a svého autora proslaví. Nestalo se tak. V největších encyklopedických slovnících světa najdete jen to, že "stinter" je indonéský název pro polévku.

Techniku stinteroplastického obtisku objevil v roce 1855 karlovarský lékárník Hugo Götze. Zaujaly ho unikátní vlastnosti horké minerální vody karlovarského vřídla, obsahující velké množství tuhých minerálních látek - asi šest gramů v litru vody. Na chladném vzduchu se tyto minerály srážejí a vzniká pevný uhličitan vápenatý, zvaný vřídelní kámen. Při experimentování s karlovarským vřídelním kamenem lékárník zjistil, že tuhnoucí vřídelní kámen, vlastně kavertin a aragonit, dokáže poměrně věrně obtisknout hladké plastické předměty. Provedl několik stinteroplastických obtisků ze skla a z kovů a knížeti Metternichovi pak věnoval obtisknutý ozdobný talíř se svým vlastnoručním podpisem, obtisk plastiky podle obrazu Anthonise van Dycka a obtisky několika pamětních mincí. Tehdy už 82-tiletý kníže Metternich sice unikáty zařadil do svého kabinetu kuriozit, ale o objev se už dál nestaral. S objevem karlovarského lékárníka se tak dnes potkáte v mnoha obměnách v obchůdcích a stáncích kolem karlovarské kolonády. Jméno a zásluhy jeho objevitele už ale dávno upadly v zapomenutí.

Metternich dostával více takových objevů. Vynálezci často věřili, že kníže vyhoví jejich žádostem o finanční podporu či vlivnou přímluvu u habsburského dvora. Někdy se svými žádostmi uspěli, ale většinou byl jediným výsledkem jen nový kuriózní exponát na zámku Kynžvart a zapomenutá poznámka, kterou si o předmětu učinil tehdejší správce sbírek. Alespoň že tak. Ve starých zaprášených knihách a soupisech se tak dočteme o původu a autorech různých pokusných tisků, prvních pokusech o zlatých či stříbrný tisk, o daguerrotypiích a dalších pokusech s prvními fotografiemi, roztodivných optických přístrojích, objevech a vynálezech z oboru mechaniky atd.



Další okruh exponátů v muzeu tvoří kuriozity umělecko-řemeslné. Šikovní autoři a výrobci dokázali vyrobit nějakou věcičku z neobvyklého materiálu, nějakou novou technikou nebo kuriózním způsobem. Baronka Antonia von Naundorff věnovala muzeu malbu na pavučině. Komtesa Pauline, kancléřova vnučka, si z Anglie přivezla otčenáš, vyrytý drobounkým písmem na skle jako technický unikát mikrografie. Funkční model amerického dělového člunu třídy "Monitor" z americké občanské války má dokonce lodní šroub, poháněný hodinovým strojkem. Na některých velmi drobných nebo neobvyklých předmětech je často motiv erbu rodu Metternichů, pohled na jejich vídeňskou vilu, nebo na porýnský zámek Johannisberg. Když vám někdo nabídne umělecký předmět s vaším vlastním rodinným motivem - no nekupte to!

Jeden mohučský stolař se naučil vyrábět nábytek novou a do té doby neznámou technikou. Židle a křesla z ohýbaného materiálu působila už na pohled velmi lehce a příjemně. Jednou tento mistr přišel na zámek Johannisberg a nabídl knížeti Metternichovi na prodej ohýbanou lenošku. Když kancléř nahlas zapochyboval o pevnosti a trvanlivosti tohoto lehkého nábytku, požádal ho mistr o svolení a lenošku prostě vyhodil z okna druhého poschodí. Pod okny ji pak našli celou a nepoškozenou. Objevitel ohýbaného nábytku se jmenoval Michael Thonet a brzy založil světovou slávu stejnojmenné firmy. Kancléři vyrobil a věnoval vycházkovou hůl. Velmi zvláštním způsobem lepenou a ohýbanou hůl si Metternich velmi oblíbil a pyšně ji nosil po vídeňském kancléřství. Hůl byla velmi lehká a pohodlná, všichni mu ji záviděli a ještě byla i zadarmo.