Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnes zavřeno

Z důvodu technické závady prosíme, aby jste při kontaktu používali pouze telefonní číslo: +420 773 776 630 nebo e-mail: kynzvart@npu.cz.

Zavřít

Kdo vyměnil královské hodiny?

PhDr. Miloš Říha, 2005

Ve vitríně kynžvartského zámeckého muzea jsou tři úhledné krabičky se zaručeně pravým pískem ze tří pouští - núbijské, arabské a libyjské. Poněkud skeptický návštěvník nad tím může jen kroutit hlavou. Také si možná něco pomyslí o bláznech, které si tu z lidí dělají, když vážně vystavují písek, sebraný snad odněkud z hromady u míchačky na beton. Průvodci však mluví docela vážně o zaručené autenticitě těchto i dalších vzácných kuriozit. Odkud přitom berou tuto svou jistotu?

Pro snadnou a jednoznačnou identifikaci exponátů napsal zámecký kustod už v 19. století často přímo na samotný předmět jeho název a původ. Některé exponáty nesou navíc ještě své původní originální věnování. Příkladem může být zlatá tabatěrka, kterou v srpnu roku 1849 knížeti Metternichovi věnoval v Richmondu vévoda z Cambridge. Předměty drobné, křehké či sypké byly zase uchovávané ve svých původních pouzdrech nebo krabičkách. Mouku, nalezenou v roce 1806 v Pompejích, nechal markýz de Beauffort uložit do zvláštní krabičky pod hodinové sklíčko. Když dnes předmět uvidíte, budete ho asi považovat za vyleštěný opál. Předmět byl ovšem řádně očíslován a správně popsán, když ho o 54 let později hraběnka Molly Zichy-Ferraris věnovala do muzea. U zvláště vzácných exemplářů dosvědčuje jejich pravost a hodnověrnost jakýsi certifikát - písemné úřední osvědčení. Rukopis s podpisy úctyhodných autorit jsou přiložené k exponátu a zaručují jeho autenticitu. Podrobná dobrozdání jsou doslovně citována v muzejních soupisech.

O pravosti některých exponátů však někteří současníci přesto pochybovali už v dobách jejich zařazení do sbírek. Zámecký kustod prof. Paul Rath k exponátu, označeném výrazným nápisem „Cestovní hodiny Matyáše Korvína“ do svého katalogu sbírek připsal: „Tyto hodiny jsem převzal 30. ledna 1855 ve Vídni s dopisem a následujícím dokumentem: »Současné hodiny nebyly cestovními hodinami krále Matyáše Korvína, které si Jeho Jasnosti knížeti Metternichovi pro Jeho muzeum v Kynžvartu dovolil na památku věnovat oddaný níže podepsaný Pargfrider, majitel panství Wetzdorf«. Co tato neobvyklá poznámka znamená? Došlo snad ve Vídni před rokem 1855 k záměně vzácné kuriozity za jiný exemplář, který nepatřil Matyáši Korvínovi? Tomu by ostatně napovídala i konstrukce šestibokých horizontálních hodin a spíše pozdně rokokové prvky výzdoby. Nebo byly tyto vzácné hodiny někdy koncem 18. století necitlivě opraveny takovým způsobem, který totálně změnil jejich vnější podobu?


Uherský král Matyáš Korvín (1440-1490) obsadil část Rakouska a v letech 1485-1490 sídlil ve Vídni. Své významné místo má i v českých dějinách. Z historie si pamatujeme, že 31. března 1468 vypověděl válku Jiřímu z Poděbrad a v biskupském kostele v Olomouci byl pak 3. května 1469 zvolen českým králem. Ze školních výletů snad někomu zůstala vzpomínka na krále, který prý kdysi sedával pod lipou bojnického zámku. Není tedy pochyb o tom, že na svých cestách mohl uherský král hodiny potřebovat. Rytíř Joseph Gottfried von Pargfrider (1782-1863) byl obchodník a velkododavatel textilu a potravin pro císařskou armádu. Na státních dodávkách zbohatl a stal se držitelem panství Wetzdorf v Dolním Rakousku. Údajné cestovní hodiny krále Matyáše Korvína věnoval kancléřovi Metternichovi ještě v dobách jeho největší slávy jako dobře vykalkulovanou investici, za kterou nepochybně očekával další výhodné státní zakázky. Hodiny zhotovil Joseph Zeidlmayr z Breslau (dnešní Wrocław). Nelze asi předpokládat, že by mistr hodinář natolik pozměnil konstrukci i vzhled vzácných hodin z konce 15. století. Kníže Metternich od března 1848 až do září 1851 nebyl ve Vídni. Svůj dobrovolný exil trávil v Anglii, v Belgii a později na porýnském zámku Johannisberg. Že by nějaký darebák během této doby vzácné hodiny vyměnil za jiný exemplář horizontálních hodin starodávné konstrukce? Nevěřil tomu ani tehdejší zámecký kustod. Spíše se jen po letech přišlo na malý podvod rytíře von Pargfridera a ten na množící se pochybnosti o pravosti a stáří svého daru reagoval zmíněným zápisem. Legenda o pravých hodinách uherského krále se tak rozsypala jako pravý písek z núbijské pouště.