Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnes zavřeno

Z důvodu technické závady prosíme, aby jste při kontaktu používali pouze telefonní číslo: +420 773 776 630 nebo e-mail: kynzvart@npu.cz.

Zavřít

Zpečetěno karneolem

PhDr. Miloš Říha, 2004

Kdo už někdy absolvoval okružní běh po úřadech a zažil shánění potřebných razítek na nějaké povolení, ten si zřejmě nikdy nevytvoří ten správný pozitivní vztah k nějakému úřadu a tedy ani k úřednímu ověření čehokoliv. Historické pečetě na starodávných listinách, autentická pečetidla a razítka osobností, které ve své době něco znamenaly, mají ale pro nás své zvláštní kouzlo jakéhosi autentického kontaktu s historií. Dnes si už určitě nikdo neuvědomí, že i v dávné minulosti každý takový otisk razítka či pečetidla často znamenal ohromný test trpělivosti a tolerance.



K pečetění sloužil negativní otisk razítkového pečetidla už před 8 tisíci lety. Nejstarší razítka našli archeologové na lokalitě çatal Hüyük v jižní Anatolii v Turecku. V Orientu se o tři tisíce let později začaly používat i pečetidla válečková. Od středověku pak už měla kovová razidla zhruba dnešní populární tvar. V hornorakouském městě Wels místní světoznámá firma "Trodat" otevřela v roce 2000 specializované Muzeum pečetidel a razítek se zhruba 300 exponáty a muzeum jistě stojí za návštěvu. Sbírka pečetidel v kabinetu kuriozit na kynžvartském zámku je také poměrně rozsáhlá. Téměř 120 pečetních prstenů, pečetidel a historických razítek tvoří dost pestrou kolekci, ve které můžete studovat historii i techniku umělecko-řemeslného zpracování. Téměř každý exemplář má ale také svou vlastní historii, své osudy a mnohdy zajímavý příběh.

Jak rostly zásluhy majitele, jeho šlechtický erb se "polepšoval" všelijakými změnami, doplňky a rozdělením erbu. Také se někdy měnily názvy vrchnostenských úřadů, i když určitě ne tak často, jako dnes. Stará nefunkční pečetidla postupně vycházela z módy, nebyla už aktuální a mnohá si našla cestu do soukromých sbírek. V Metternichově knížecí ústřední kanceláří tak převzal v říjnu roku 1845 správce knížecího muzea 36 vyřazených pečetidel, které ještě měly ve znaku hraběcí korunku. Ty samozřejmě kníže už od roku 1813 nemohl potřebovat, protože byl povýšen do dědičného stavu knížecího.

Starší sestra knížete Metternicha se v roce 1817 provdala za württemberského vévodu. Jmenovala se Kunigunde Pauline Walpurga. Když vévodkyně von Württemberg v roce 1855 zemřela, daroval kníže Metternich do muzea z její pozůstalosti desítky pečetidel s korunovaným lvem a jelenem ve znaku. Jsou mezi nimi stříbrná erbovní pečetidla, zlaté pečetidlo s perleťovou rukojetí, pečetidla mosazná i ocelová. Reliéf, který mělo pečetidlo otisknout do červeného pečetního vosku, byl na některých pečetidlech vyřezán v červeném nebo červenohnědém karneolu, což je vzácný minerál, odrůda chalcedonu. Karneol byl obvykle zasazen ve zlatě a k výrobě hladké rukojeti pečetidla posloužila slonovina. Otisky těchto pečetidel jsou na významných listinách ve státním a v zemském archivu Bádenska-Württemberska. V této spolkové zemi zatím asi nikdo netuší, že originální pečetidla jsou na zámku Kynžvart.

Kromě soudobých pečetidel sbíral kníže Metternich i pečetidla nebo alespoň otisky pečetidel dalších známých osobností. Získal otisk pečetidla skotské královny Marie Stuartovny, papeže Řehoře XVI., papeže Pia IX., francouzského císaře Napoleona III. a rakouského císaře Františka Josefa I., zlatý pečetní prsten hraběte de Mirabeau a stříbrný pečetní prsten francouzské císařovny Marie Louisy, manželky císaře Napoleona. Stříbrné pečetidlo tibetského lamy z Tolingenu si z Indie přivezl jistý pan Hermann Schlaginweit a nosil ho na řetízku k hodinkám. Kníže Metternich ho tak dlouho přemlouval, aby mu pečetidlo prodal, až nakonec získal v roce 1859 alespoň jeho otisk.

Nejmladší razítka už měla nám dobře známý gumový plastický reliéf, který otiskl barvu po namočení do nasáklého polštářku. I takováto razítka používal Metternichův knížecí vrchnostenský úřad. Mnohého snad překvapí, že dokonce ani tzv. samonamáčecí razítko není žádným novým vynálezem nedávné doby. Kníže se často ani nenamáhal s vlastnoručním podepisováním jednoduchých dopisů a příkazů a jednoduše na ně otiskl razítko se svým podpisem právě takovým zařízením, kterému dnes říkáme "trodat". Ono to přitom docela pěkně bouchne a dá to jakousi akustickou tečku za úředním rozhodnutím. Znáte to.