Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

Obr Kober se vrací do Císařského lesa

PhDr. Miloš Říha, 2005

Ve Slavkovském lese - tehdy Císařském - znali kdysi místní lidé tzv. Kobrovu díru. Jméno Kober prý původně pocházelo z názvu místa, kde v dobách nebezpečí hledali útočiště obyvatelé z okolních měst, vesnic a osad - Kynžvartu, Žandova, Úbočí, Milíkova a Podlesí. Kdykoliv hrozila válka nebo rabování, shromažďovali se celé rodiny i dobytkem a nejnutnějším majetkem u Kobrovy díry. Doma si pak vyprávěli o obrovi, který ve svém skalním obydlí kdysi žil a pomáhal dobrým lidem.


Původně prý byl obr Kober dlouho jediným obyvatelem Císařského lesa. Nikdo se neodvážil do hlubokých a neprostupných lesů. Až jednoho rána, když se obr z nejvyššího cimbuří svého skalního hradu rozhlížel po širokém sluncem zalitém údolí, tak uviděl, jak se k jeho skalnímu obydlí svižně vzhůru škrábe silný mládenec s loveckým kopím a lukem. Mladík se jmenoval Markhard a přišel sem z lesní mýtiny, kterou v Císařském lese počátkem jara vyklučil spolu se svým ženatým přítelem Schibo. Oba před nedávnem přišli z blízkého Franska. Mladý Markhard tam měl svou nevěstu. Měli prý právě krátce před svatbou, když se mu jeho Edburga utopila v řece Redwitz. Když se teď smutný mládenec v Císařském lese rozhlížel, kde by se znovu usadil, sám pro sebe si nahlas vyprávěl svůj smutný příběh. Obr Kober si tak nepozorovaně vyslechl, co nešťastného Markharda potkalo. Přišlo mu ho líto a tak se rozhodl, že mu nějak pomůže. Jakmile Markhard usnul, nasadil si Kober svou kapuci a spěchal do franské vesnice, odkud mládenec přišel. Tam se ale dozvěděl, že ještě není všechno ztraceno. Markhardova nevěsta se prý totiž ve skutečnosti neutopila, nýbrž byla jedním rytířem oloupena a teď je držena v zajetí.

Mezitím se Markhard probudil a potloukal se po lese. Zničehonic narazil na opuštěnou chatrč z balvanů. Vešel dovnitř a našel tam na zemi ležet toulec a luk. Mnohem hrůznější nález ho však čekal, když se v šeru místnosti trochu rozkoukal. Na dřevěné lavici ležela kostra starce, který tu před mnoha lety opuštěný zemřel. Mládenec se rychle vzpamatoval a v blízké jeskyni mrtvého starce pochoval. Pak se vrátil do chatrče a usnul. Ve snu mu ukázal obr Kober jeho nevěstu. V příštích dnech se Markhard sám pomalu potloukal lesem obra Kobra a lovil kožešinovou zvěř. Kůži prodával kramářům, kteří projížděli kolem. Tak uplynulo několik dní. Večer před Velikonocemi usnul mládenec opět ve své lesní chatrči. Ve snu se mu najednou zjevil před jeho stavením stařec a ten mu prozradil, že mládence ve vesnici Scheibenreut - dnes je to vesnice Okrouhlá nedaleko Chebu - čeká jeho nevěsta. Markhard hned časně ráno pospíchal s novou nadějí do Scheibenreutu a tam pak skutečně mohl obejmou svou milou Edburgu. Oženil se s ní a společně založili osadu Markhardsgrün, pozdější Markusgrün, dnešní Podlesí. Obr Kober pak prý pro tuto osadu vykonal mnoho dobrého. Odměňoval dobré a spravedlivé a trestal zlé, kteří vstoupili do jeho lesa. Když pak později v Císařském lese postupně přibývaly další a další osady, opustil obr Kober svou lesní říši a dlouho ho tu nikdo nepotkal.

Krajem mezi vrchem Dyleň a Slavkovským lesem mezitím přešla staletí. Po druhé světové válce přišli do pohraničí noví obyvatelé z českého vnitrozemí. Čeština nahradila po generace rozvíjený německý dialekt místních Chebanů. Zanikla místní kultura a nahradily ji zvyky a tradice nových obyvatel. Také místa dostala své nové názvy. S tradiční místní kulturou však zároveň upadly téměř v zapomnění i místní pohádky a pověsti. Věřte, že by to byla škoda. Povědomí kulturní kontinuity, pokora a úcta k historii kraje jsou snad tou nejlepší obranou proti vandalismu a lidské lhostejnosti k nepořádku a bezpráví. Příběh o mocném obrovi mi před lety vyprávěl jiný obr - můj přítel Hans Werner Dietl. Společně jsme přitom snili o harmonickém soužití obou kultur a vlastně všech národů na úpatí Slavkovského lesa. Když máte štěstí, můžete obra Kobra už opět potkávat na svých procházkách přírodou. Snad se k nám brzy vrátí i skřítkové pod Dyleň, bílá paní na kynžvartský hrad a také další dobří duchové zdejšího kraje. Čeká je tu určitě hodně práce.