Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku


Černá ovce Metternichů

PhDr. Miloš Říha, 2004

Všimli jste si někdy, že se rodokmen významného rodu vytváří vždycky tak nějak dodatečně? Není to tak, že by se hned na počátku někdo osvíceně prohlásil za "zakladatele rodu" a svým synům a vnukům vysvětlil, že si mají vždy pečlivě poznačit každého dalšího potomka. Zpravidla jsou to životopisci prvního významnějšího příslušníka rodu, kteří mu začnou až jaksi "dodatečně" dohledávat jeho kořeny a slavné předky, po nichž zdědil svou genialitu. Evropské dějiny to už zažily mnohokrát a Metternichové v tom nebyli žádnou výjimkou.


Z původně ještě velmi průměrné a bezvýznamné rodiny více vynikli jen Lothar I., arcibiskup a kurfiřt mohučský na počátku 17. století, Lothar Friedrich, týž a tamtéž o 30 let později a konečně kníže Klement Lothar, rakouský státní kancléř. A právě pro něho pak zpracovali jeho životopisci náležitě dlouhý rodokmen, v němž byl kancléř Metternich potomkem ve 13. generaci po nejstarším známém předkovi rodu, hraběti Karlovi I. z roku 1400.

Předkové úspěšně zakládali nové rodové větve, linie a odnože, které pak zase později vymíraly: Wolff-Metternich, Metternich-Burscheider, Metternich-Winneburg atd. Příchod Metternichů na Kynžvart byl pak zásluhou pěti synovců arcibiskupa a kurfiřta Lothara. Po třicetileté válce získali Johann Reinhard, Wilhelm II, Karl, Emmerich a Lothar II. ke konfiskovanému majetku pánů von Zedwitz nejprve zástavní právo (1623) a později ho koupili (1630). Byli to dost neotesaní vojáci Valdštejnovy armády a Kynžvart z jejich příchodu moc velkou radost neměl.

Když o téměř 200 let později (roku 1818) zdědil majetek dědičný kníže Klement Wenzel Lothar, byl ve svých 45 letech už téměř na vrcholu své diplomatické kariéry. Měl za sebou několik úspěšných politických partií s Napoleonem. Nejdříve jej oženil s dcerou svého rakouského císaře a docílil tak pro Rakousko příměří těsně před neodvratnou katastrofou, potom úspěšně získal ruského cara, pruského krále a rakouského císaře pro koalici proti Napoleonovi a nakonec utancoval na plesech a karnevalech účastníky Vídeňského kongresu tak, že přijali všechny podmínky jeho Svaté aliance.

Kancléř Klement Metternich byl nepochybně nejvýznamnější osobností rodu za celou jeho historii. Je škoda, že v jeho stínu navždy zůstane jeho syn, kníže Richard. Svým filozofickým založením, vzděláním, diplomatickými schopnostmi i zkušenostmi by si určitě zasloužil významnější postavení, než jen "syn svého otce".

Co se jen kníže Richard nazlobil se svým nezdárným synovcem. Dvacetiletý syn jeho bratra Pavla dělal celé rodině jenom ostudu. Hazardní hry, dluhy a nezřízené pitky s přáteli nebraly konce a strýc Richard jako vládnoucí kníže musel řešit samé stížnosti, co ten holomek zase provedl. Vrcholem byla hazardní hra v zakázaném kasinu v Mariánských Lázních. Mladý Klement zase prohrál co mohl a navíc porušil zákon. Jeho strýc Richard mu už musel otevřeně pohrozit, že ho vydědí. Uplynulo však pár let a po smrti knížete Richarda (1895) i jeho bratra Pavla (1906) se černá ovce rodiny Metternichů stala 5. knížetem von Metternich-Winneburg, 4. vévodou z Portelly, kynžvartským hrabětem a dědicem obrovských majetků ve Vídni, na Kynžvartu, v Plasích u Plzně, v porýnském Johannisbergu a v Uhersku.

Klement se krátce předtím ještě stihl v Madridu oženit se sestřenicí španělského krále, kastilskou komtesou Isabelou de Silva a pak už zase dělal jen dluhy. Ve finanční tísni se dokonce chystal prodat kynžvartský zámek i jeho sbírky. Knihovna i sbírky však byly už od roku 1696 součástí rodinného svěřenectví (fideikomis) a kurátor majetku markrabě Alexander Pallavicini proto rozprodávání zabránil. Původní kancléřův vídeňský palác na Rennweg už takové štěstí neměl a tak byl roku 1911 prodán (dnes je tam Italské velvyslanectví).

Už v roce 1907 prodal Klement v dražbě vídeňskou knihovnu a přes zákaz i některé knihy z Kynžvartu. Zřejmě i část zlatých mincí v kynžvartské numizmatické sbírce prý nahradil méně hodnotnými exempláři. Rozsáhlou vídeňskou sbírku 32 obrazů, 155 miniatur a 29 mramorových plastik, reliéfů a váz si vypůjčilo na výstavu Uměleckohistorické dvorní muzeum a někdy po roce 1907 byla celá tato kolekce postupně dopravena na Kynžvart.

Tak se této černé ovci Metternichů podařilo za pár let "rozprášit" hodně z toho, co předtím jeho děd a strýc nashromáždili. Že přitom mimoděk obohatil Kynžvart o umělecké sbírky z Vídně, nebyla určitě jeho zásluha.