Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku


Kynžvartského pána zajímala lodní doprava

PhDr. Miloš Říha, 2005

Počátkem května roku 1810 doprovázel rakouský ministr zahraničí kníže Clemens von Metternich francouzského císaře Napoleona I. a císařovnu Marii Louisu při jejich cestě do Belgie. Napoleon si přál prohlédnout si loděnice v Antverpách a svá nová holandská území. Cestu podnikl francouzský císařský pár ze St. Quentin do Cambrai tzv. Severním kanálem, který byl postaven pro dopravu belgického uhlí. Hned po svém návratu podal Metternich několik zevrubných zpráv rakouskému císaři Františkovi I. Kromě průběhu a výsledků politických jednání, která Napoleon během cesty vedl, se Metternich podrobně věnoval právě Napoleonovu Severnímu kanálu, který na něho udělal opravdu velký dojem. Ve svých zprávách popsal polohu kanálu, jeho rozměry, důvody i postup jeho výstavby.


Ve Francii měla stavba vodních kanálů svou dlouholetou tradici. Vodní kanál, spojující řeku Seinu s Loirou, byl postaven už v letech 1604-1642. Větší důležitosti nabyl tzv. Jižní kanál ("Canal du Midi"), dlouhý 279 km a spojující od roku 1681 Středozemní moře s Atlantikem. Střední kanál, postavený v letech 1782-1790, spojil zase jižní provincie s Paříží a Severním mořem.


Po uzavření míru v lotrinském Lunéville roku 1801 se Napoleonovi podařilo dosáhnout uznání francouzských hranic na řece Rýnu. Ústí Rýna však leželo v Holandsku, takže Francie kvůli kontinentální blokádě přicházela o významné příjmy z obchodu a překládky zboží. Napoleon proto usiloval o odklonění lodní dopravy k vlastním přístavům. K tomu mu však chyběly odpovídající vodní cesty. Řeka Mása, protékající Belgií a ústící v Nizozemsku, měla být proto propojena s Rýnem novým kanálem, který dostal název Velký severní kanál ("Grand Canal du Nord"). Jeho projektovaná délka od řeky Rýn až po Antwerpy měla dosáhnout 115 km, při průměrné šířce 16 metrů a hloubce mezi 3,5 až 4 metry. Polovina projektovaných stavebních nákladů ve výši 20 mil. franků měla být po dobu deseti let hrazena zvýšením daní z pozemků, nábytku a daní fyzických osob ve všech správních okrscích, kterými kanál procházel, druhou polovinu pak pokryl státní rozpočet. Stavební práce začaly na jaře 1808 a první lodě měly proplout kanálem někdy koncem roku 1813.

Mezitím ovšem císař Napoleon I. dosadil svého bratra Ludvíka (1778-1846) na trůn holandského krále. To bylo roku 1806. Když v květnu roku 1810 podnikl s císařovnou a s Metternichem zmíněnou cestu do Holandska, byly už hotové asi dvě třetiny díla. Po celé trase se stavební dělníci za denní mzdu 15 sou (tj. ca. 0,30 €) snažili Napoleonův kanál co nejrychleji dokončit. O měsíc později se však Napoleon nepohodl se svým bratrem Ludvíkem, donutil ho k abdikaci ve prospěch jeho šestiletého syna Ludvíka Napoleona a nakonec císařským dekretem z 9. července 1810 spojil Holandsko s Francií. Tak konečně ovládl holandské přístavy na Rýnu a na dokončení Severního kanálu ztratil zájem. Kanál byl opuštěn, stavidla a konstrukce propustí rychle chátraly. Ani po porážce Napoleona se už pak nikdy nepodařilo práce obnovit a kanál dokončit.

Metternich dobře chápal význam vodních cest a k této problematice se vrátil později ještě několikrát. V roce 1843 si nechal poslat veškerou dostupnou dokumentaci ke stavbě Suezského průplavu a generálnímu konzulovi v Alexandrii Antonu Laurinovi udělil rozhodující pokyny k dalšímu jednání s egyptským místokrálem o finančním podílu Rakouska na stavbě průplavu. V roce 1854 sepsal pojednání o významu Černého moře pro mezinárodní obchod a pro spojení Uherska s Ruskem na Dunaji, o důležitosti obchodního přístavu Sevastopol a o možnosti zřídit kanál mezi Sevastopolem a Dunajem. Zároveň přesvědčil ministra financí barona Brucka o významu Suezského průplavu pro mezinárodní obchod a o nezbytnosti rakouské finanční účasti na stavbě. Jeho názor patřil k nejsilnějším hlasům, které přispěly k dokončení stavby. Slavný stavitel Ferdinand de Lesseps mu proto v prosinci roku 1858 nabídl titul protektora stavby Suezského průplavu. Ten byl dokončen až deset let po Metternichově smrti - v roce 1869. Zájem kynžvartského pána o lodní dopravu, probuzený kdysi jednou inspirativní cestou s císařem Napoleonem, tak po letech našel své konkrétní naplnění.