Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

Z důvodu technické závady prosíme, aby jste při kontaktu používali pouze telefonní číslo: +420 773 776 630.

Zavřít

Historie zámku Kynžvart - podrobně

 

Hrad Kynžvart:

Nad městem Lázně Kynžvart se mezi Šibeničním vrchem a Špičákem vypíná Hradní vrch se zříceninou středověkého hradu. Zbytky obvodových zdí vymezují obvod předhradí a horního hradu s dosud dobře zachovanými zbytky strážní věže s hladomornou. Kynžvartský hrad byl původně královského založení. Byl vybudován za přemyslovského krále Václava I. před polovinou 13. století k ochraně soutěsky, střežící obchodní a vojenské stezky na hranicích mezi západními Čechami a Chebskem. Na Mýtné louce proti padacímu mostu první hradní brány bývala stará celnice. Před rokem 1287 se hrad dostal do držení chebského ministeriálního rodu Hertenberků. Kynžvartská větev této starobylé rodiny přijala od té doby jméno "de Kunigeswart" a ve štítu měla šraňk - závoru k zavírání silnice.

V roce 1322 připojil český král Jan Lucemburský město Cheb a celé Chebsko k českému království. Pomezní hrad Kynžvart (název v překladu znamená vlastně "Královská varta" či "Králova stráž") se v pozdějších sporech mezi Karlem IV. a Ludvíkem IV. Bavorem přiklonil na stranu římskoněmeckého krále a proti Karlovi IV, který byl v roce 1346 zvolen protikrálem. Tradice tohoto starého hertenbersko-nothaftského léna stavěla Kynžvart do opozice proti českému králi i Chebu. Nájemní žoldnéři Engelharta z Kynžvartu útočili především na chebské kupce a chebské měšťany, kteří stáli naopak při Karlovi. Jedním oddílem chebských či císařských nebo možná obou byl proto v červenci roku 1347 kynžvartský hrad pobořen. Majiteli se ještě podařilo uprchnout do Bavorska a hrad zřejmě nebyl ani bráněn. Chebští ještě dlouho nemohli Kynžvartu zapomenout obrovské škody, které Engelhartovi žoldnéři způsobili na jejich majetku i životech a přimlouvali se u císaře Karla IV., aby majitelům nedovolil toto "hnízdo loupežníků" obnovit. Ještě v roce 1349 odpověděl císař chebským měšťanům: "Zaslechli jsme, že by se chtěl Kynžvart opět stavět a poněvadž byla kdysi tato tvrz rozvrácena jako dům loupežníků, nařizujeme vám vážně při naší milosti, abyste jim tuto stavbu nedovolili, nýbrž jim v ní zabránili a překazili jí, dokud vám život a majetek stačí. K tomu vám co nejvážněji chceme být nápomocni."

Teprve v roce 1398 udělil král Václav IV. svému oblíbenci Hynčiku Pluhovi svolení ke stavbě hradu na místě rozvalin starého hradu Hertenberků, avšak s podmínkou, že hrad musí napříště vždy zůstat otevřený českým králům a v čase nebezpečí přijmout posádku zemských pánů.

Kynžvartský hrad pak dvě desetiletí patřil pánům z Plavna. Jindřich z Plavna opět ctil místní tradici a spolu s pány z Rýzmburku se horlivě zúčastnil povstání šlechty proti králi Václavovi. Když byl dobit jeho lenní hrad Hasištejn, spěchal Jindřich z Plavna do Prahy a podrobil se dříve, než královští přikročili k obléhání Kynžvartu a Bečova. Téměř dva roky pak strávil ve vazbě, než mu byl opět v roce 1419 propůjčen Kynžvart jako královské české léno.

Během husitských válek stál kynžvartský pán Jindřich z Plavna při králi Zikmundovi Lucemburském. Jako nejsilnější osobnost západních Čech patřil také ke šlechticům, kteří v roce 1420 uzavřeli tzv. plzeňský landfrýd ("zemský mír") k ochraně proti českým husitům. Korouhev plavenských proto visela po dva roky na pranýři Starého města pražského. Křižácké vojsko proti husitům táhlo soutěskou kolem kynžvartského hradu koncem srpna roku 1421. Po několika letech získal Kynžvart jako věno Hynek Krušina ze Švamberka, když se někdy okolo roku 1429 oženil s dcerou Jindřicha z Plavna. Husité se pak přiblížili ke Kynžvartu v polovině února 1430, žádné škody však nezpůsobili. O rok později, v létě roku 1431 táhla proti husitům vojska německých kurfiřtů a měst a způsobila v celé oblasti Kynžvartu nesmírné škody, kvůli nimž si potom pan Hynek Krušina ze Švamberka stěžoval norimberské městské radě.

V roce 1452 přerostl spor mezi Jindřichem II. z Plavna a kynžvartským pánem Bohuslavem ze Švamberka v otevřené nepřátelství. Tlupy plavenských žoldnéřů napadaly rolníky v obcích a vesnicích na Chebsku a chebští měšťané a šlechtici z celého Chebska se připravovali na odvetu. S podporou Švamberka na Kynžvartu oblehli Chebané v srpnu roku 1452 s dvaceti děly hrad Boršengrýn, který nedaleko Kynžvartu hájili plavenští. Boršengrýn brzy padl, posádka byla zajata a odbojný hrad byl zbořen, zapálen a jeho trosky odstřeleny. Spor pak ukončila teprve mírová smlouva v září 1454. Hrad Kynžvart však přesto připadl zpět pánovi z Plavna, když Hynek Krušina ze Švamberka zemřel ještě před ukončením sporu.

V listopadu roku 1465 utvořilo katolické panstvo na svém sjezdu na Zelené Hoře panskou jednotu proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Významnými účastníky této jednoty zelenohorské byl Jindřich II. z Plavna a jeho syn Jindřich III., purkrabí Míšně. Plavenský pán se opět po letech vrátil ke staré tradici loupeživých rytířů, s pomocí dobrodruhů nechával z Kynžvartu plenit obce a vesnice na Chebsku a jejich obyvatele dával zavlékat do hradního vězení za účelem vymáhání výkupného. Jiří z Poděbrad obsadil na podzim roku 1466 město Teplá. Opat tepelského kláštera Sigismund se přiklonil ke králi Jiřímu a papežský legát z Vratislavy ho proto i s proboštem uvrhl do klatby jako napomahače kacířství. Pro kynžvartského pána Jindřicha II. z Plavna to byl signál k tažení proti tepelskému klášteru. Spolu s pány z Gutštejna a ze Švamberka obsadili roku 1467 klášter, vydrancovali veškeré klášterní majetky a vypálili kostel Všech Svatých i opatství s konventem. Ještě v následujícím roce se do klášterního areálu vrátili a uloupili vše, co ještě zbylo, včetně zádušních knih, zpěvníků a rybářských sítí.

V roce 1471 vpadli do kynžvartského panství pánů z Plavna chebští žoldnéři spolu se Sasy z Lokte a vojáky pánů Matyáše a Václava ze Šliku; hrad Kynžvart však nebyl obléhán. O dva roky později se Chebanům a Šlikovcům dokonce podařilo zajmout Jindřicha II. z Plavna. Saská knížata požadovala za jeho propuštění, aby se jeho syn Jindřich mladší vzdal všech nároků na Plavno a ostatní vogtlandské majetky. Příslušná smlouva byla podepsána až v roce 1482.

Mocní pánové z Gutštejna vyhlásili v roce 1506 válku králi Vladislavovi. Protože Jindřich III. z Plavna stál na straně českého krále Vladislava II. Jagellonského, rozhořel se znovu spor, během něhož mladší bratři Johan a Wolf z Gutštejna dobili hrad Kynžvart. Velká část městečka Kynžvartu tehdy podlehla plamenům. Po dlouhém vyjednávání nakonec kynžvartské léno připadlo královské komoře a v lednu roku 1510 se uvádí Ladislav Šternberk jako hejtman na Kynžvartu. Král Vladislav II. se zároveň zavázal, že žádný statek České koruny nebude dán bez souhlasu zemského sněmu, takže i Kynžvart zůstal celé čtvrtstoletí v majetku královské komory. Až v roce 1534 potřeboval král Ferdinand I. peníze na vyplacení hrabství Kladsko a se souhlasem stavů při zemském sněmu dal Kynžvart a Tachov v doživotní zástavu nejvyššímu kancléři a německému lennímu hejtmanovi Hanušovi Pluhovi z Rabštejna a jeho synovci Kašparu Pluhovi.

Kašpar Pluh se většinou zdržoval na hradu Bečově, kde vedl povstalecké hnutí jako jeden z hlavních vůdců šmalkandské války jednoty německých protestantských knížat proti císaři Ferdinandovi I. Po porážce povstalců v bitvě u Mühlberka (24.4.1547) byl Kašpar Pluh jako vrchní velitel "zbaven své cti, statků i života". V říjnu roku 1558 pak byl Kynžvart zastaven za 18.900 tolarů pánům Jindřichovi, Zdeňkovi a Joachymovi, bratřím ze Švamberka. Posledně jmenovanému povolil císař 500 kop grošů na obnovení kynžvartského hradu.

Asi čtvrtstoletí poté, ca. před rokem 1585, získal zástavu kynžvartského panství Hanuš Šebastián z Cedvic a na Libštejně, apelační rada purkrabí Chebu. Po jeho smrti předal císař Rudolf II. tuto zástavu na jeho bratra, Kryštofa Jindřicha z Cedvic a jeho dva nejstarší syny.

 

Zámek Kynžvart:

Někdy mezi lety 1585-1597 byl v údolí pod kynžvartským hradem postaven renesanční zámek. Jeho přesná podoba dnes už není známa a neznáme ani žádné dobové vyobrazení zámku. V pozdějším klasicistním metternichovském zámku se však dochovaly poměrně významné části původního renesančního objektu (například kompletní klenby s kletovanou omítkou a řada dalších renesačních fragmentů).

Kryštof Jindřich mladší z Cedvic se však aktivně zúčastnil stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II. Po bitvě na Bílé hoře bylo jeho kynžvartské panství konfiskováno, v roce 1623 (23.5.) propůjčeno a v roce 1630 postoupeno pěti bratřím Metternichových, synovcům trevírského kurfiřta: Janu Reichartovi, Karlovi, Emmerichovi, Vilémovi a Lotharovi za 66.114 říšských zlatých. Metternichům pak kynžvartské panství i s ruinami hradu na kopci a nově postaveným zámkem v údolí patřilo až do roku 1945.

Říšský hrabě Filipp Emmerich von Metternich (praprapraděd pozdějšího kancléře) si někdy v letech 1681-1691 nechal ze zbytků zchátralého renesančního zámku Cedviců postavit nový barokní zámek. Jak je patrné z dochované ikonografie, zejména z kvašových maleb rytíře Reinacha z roku 1800, měl barokní zámek typický charakter venkovského sídla, uzavřený komplexem hospodářských budov, s konírnou v celém jižním křídle a reprezentačním velkým sálem nad centrálním průjezdem.

V 18. století bydleli majitelé hlavně na svých statcích v Porýní a na Kynžvart zajížděli jen občas. V roce 1767 zdědil kynžvartské dědičné panství otec pozdějšího kancléře, hrabě Franz Georg Karl von Metternich. Byl to velmi úspěšný kariérní diplomat. Brzy se stal stálým trevírským vyslancem ve Vídni, po smrti císaře Josefa II. se účastnil volby a korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu a v letech 1791-1794 byl řídícím ministrem v Nizozemí. Během prusko-francouzské války byly porýnské majetky Metternichů zcela zničeny a kynžvartský zámek byl na přelomu 18. a 19. století načas dokonce jediným sídlem tohoto významného rodu. Teprve v roce 1805 získal kníže Franz Georg von Metternich náhradou za své zničené majetky v Porýní zrušený klášter benediktýnů v Ochsenhausenu.

Clemens Wenzel Lothar Johann Nepomuk, 2. kníže von Metternich-Winneburg (*15.5.1773 Koblenz, †11.6.1859 Wien) byl nepochybně nejslavnějším majitelem kynžvartského zámku a panství. Od roku 1809 byl ministrem zahraničí a v letech 1821-1848 kancléřem "habsburského domu, dvora a státu". V roce 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu. V jeho režii probíhal Vídeňský kongres (1814-1815), který upravil mezinárodní vztahy soustavou smluv po porážce Napoleona.

Kancléř Metternich bydlel převážně ve Vídni: v budově státního kancléřství nebo ve své vile na Rennweg. Starý barokní kynžvartský zámek už nevyhovoval kancléřovým nárokům na reprezentaci a tak byl v letech 1821-1839 přestavěn ve stylu vídeňského klasicismu. Vynikající vídeňský architekt Pietro Nobile přitom musel respektovat množství kancléřových návrhů a náročných požadavků. Realizace plánů nebyla nijak levná záležitost. V září roku 1822 poskytl Metternichovi bankéř Salomon Rothschild osobní půjčku 900 tisíc zlatých (tj. asi 45 mil. €), splatných na 12 let s pětiprocentním úrokem. Výhodná půjčka se bankéři vyplatila; o šest dní později dostalo všech pět bratří Rothschildů dědičný titul rakouských svobodných pánů. Metternichovi zase půjčka pomohla přestavět kynžvartský zámek, investovat kapitál do velkostatků v Kynžvartu a v Plasích a ještě vložit téměř půl miliónu zlatých do rozsáhlých nákupů šperků, mincí a uměleckých sbírek.

Na počátku revoluce v březnu 1848 kancléř podal demisi. Tříletý dobrovolný exil trávil v Londýně. Po návratu až do své smrti 11. června 1859 pobýval často na Kynžvartu.

 

Zámecké sbírky:

Umělecké sbírky na kynžvartském zámku tvoří přirozenou součást reprezentativních interiérů. K nejcennějším dílům bezesporu patří čtyři pozdněgotické deskové oltářní obrazy německého malíře Bernarda Strigela (1460/1461-1528) z roku 1510, představující legendu o nalezení sv. Kříže. Kynžvartské deskové obrazy patří k vrcholným dílům Bernarda Strigela. Pocházejí snad z kláštera v Ochsenhausenu, který kancléřův otec, kníže Franz Georg von Metternich získal v roce 1803.

Ve sbírkách je i renesanční francouzská tapiserie s loveckým výjevem z roku 1560 a několik renesančních a raně barokních portrétů. Významnou část své umělecké sbírky měl kancléř Metternich ve vídeňské vile. V roce 1906 byla tato kolekce (32 malířských děl, 155 miniatur a 29 mramorových plastik, bust, podstavců, reliéfů a dekorativních váz) vystavena v Uměleckohistorickém dvorním muzeu. Autory početných portrétů byli nejznámější malíři období Vídeňského kongresu - Sir Thomas Lawrence, Sir Joshua Reynolds a François Gérard, vynikající miniaturisté Daffinger a Kriehuber. Některé mramorové plastiky (například "Amor a Psyché") jsou z římského ateliéru Antonia Canovy (viz.: Muzeum příběhů Létající sousoší), reliéfy jsou dílem Bertela Thorwaldsena (zapůjčeny a vystaveny v NG), další skulptury a busty vytvořili Christian Rauch, Pietro Fontana, Pompeo Marchese, Giuseppe Pisani a Pietro Tenerani. Jedná se o vynikající příklad unikátní sbírky 36 mramorových klasicistních skulptur. V roce 1908 byla tato umělecká díla převezena na Kynžvart (viz.: Muzeum příběhů Černá ovce Metternichů). Převezeny byly zároveň i empirové dekorativní vázy a podstavce z malachitu, porfyritu, alabastru a mramoru.

Kancléřova knihovna na zámku Kynžvart patří mezi nejvýznamnější šlechtické knihovny v České republice (viz.: Muzeum příběhů O jednom pozdním létu). Knihovna encyklopedického charakteru obsahuje přes 12 tisíc titulů ve 24 tis. svazcích. Mezi 160 rukopisy je například i unikátní zlomek Pěti knih Mojžíšových z přelomu 8. a 9. století. 230 prvotisků ve 145 svazcích představuje jednu z největších sbírek prvotisků u nás.

Základem knihovny se stala pozůstalost po trevírském arcibiskupovi a kurfiřtovi Lotharovi von Metternich (1551-1623). Lothar tuto knihovnu odkázal svým pěti synovcům, kteří získali kynžvartské panství v roce 1623. Během válečných událostí v roce 1794 však byla většina knihovny v porýnském Koblenzi nenávratně ztracena. Zbytky rodinné knihovny významně obohatily nejcennější rukopisy a vzácné tisky z klášterní knihovny zrušeného benediktinského kláštera ve švábském Ochsenhausenu (asi 4 tis. svazků kynžvartské knihovny). Sekularizovaný klášter získal kancléřův otec Franz Georg jako náhradu za ztráty na Rýně. Kníže Klemens von Metternich nechal knihovnu někdy po roce 1818 převézt do Vídně a po dokončení renovace kynžvartského zámku pak po roce 1835 instalovat v novém zámeckém křídle.

Kromě nejstarších církevních textů a děl ze světské i církevní historie najdeme v knihovně díla historická, biografická, heraldická, numismatická, knihovnu antických autorů, přírodovědnou literaturu, literaturu lékařskou, muzikologické publikace, encyklopedická díla, atlasy, cestopisy, popisy mimoevropských zemí, gramatiky různých orientálních jazyků, soubor publikací z historie knihy a knihtisku, díla filozofická i hermetická, práce věnované církevnímu i civilnímu právu, politice, diplomacii, ekonomice, exaktním i technickým disciplínám, matematice, fyzice, chemii, mineralogii, botanice, zoologii, agronomii, ale i architektuře, teorii a dějinám výtvarného umění. Bez nadsázky lze říci, že téměř každý specialista najde v knihovně základní literaturu k historii svého oboru.

Mezi 17 rukopisy z 12. století jsou v knihovně dva vzácné vlastnoruční listy sv. Bernarda z Clairvaux. Kromě biblických a liturgických knih, homiliářů a theologických pojednání najdeme mezi nejstaršími rukopisy i díla filozofická (aristotelovský konvolut) a spisy právnické. Iluminovaná výzdoba žaltáře ze 13. století patří mezi nejskvostnější díla kynžvartské knihovny. V rukopisu "Legenda sanctorum" ze 14. století byl objeven i rukopis "Utrpení sv. Vojtěcha" od Bruna von Querfurt a kázání o sv. Gorgoniovi, jehož autorem byl právě sv. Vojtěch. Ze 14. století je i dvousvazkový bohatě iluminovaný rukopis "Histoire de France". Často citovaný je rukopis Magdeburské kroniky z roku 1525, stejně jako rukopis španělského spisovatele a dramatika Felixe Lope de Vega Carpio (viz.: Muzeum příběhů Španělsko na Kynžvartu).

Ze sbírky prvotisků stojí nepochybně za zmínku kosmografie Hartmanna Schedela nebo první vydání tištěné Aristofanovy "Comoedie". Prvotisk "Soliloquium…" od Huga de Sancto Victore byl v 19. století mylně považován za tisk Jana Gutenberga. Všechny středověké rukopisy, prvotisky a většina starých tisků byly bohužel v 19. století nově převázány. V původní vazbě se tak uchovalo jen šest kodexů. Základní soupis fondu kancléřovy knihovny dokončil v letech 1845 a 1853 zámecký knihovník Heinrich Schiel. Autorský a věcný katalog v osmi svazcích se zachoval, stejně jako pozdější inventáře rukopisů, prvotisků, map, plánů a grafických listů.

Součástí zámecké knihovny je také hodnotná kolekce asi 8 tisíc kusů uměleckých grafických listů, vytvořených zejména technikou mědirytiny, ocelorytiny a litografie. Tato sbírka nejrůznějších žánrů a technik je dále doplněna i o kaligrafické ukázky různých typů písma, ocelové raznice, měděné desky, zkušební tisky a některé objevné typografické zkoušky.

V zámecké jídelně je instalován unikátní zrcadlový mosazný zlacený stolní servis, vyrobený koncem 18. století pařížskou firmou Thomire. Tento luxusní servis dostal kníže Richard Metternich.

Zámecká kaple sv. Antonína z Padovy je z roku 1833. Při klasicistní přestavbě byl inventář z původní barokní kaple darován okolním obcím - barokní kříž a původní varhany do Dolního Žandova, dřevěné vyřezávané plastiky sv. Jana a Panny Marie pak do kaple sv. Anny v sousední obci Stará Voda. Nový hlavní oltář zámecké kaple byl v letech 1824-1832 postaven ze zbytků mramorů chrámu sv. Pavla za hradbami (San Paolo fuori le mura) - jedné z nejstarších římských bazilik, která vyhořela v roce 1823. Oltář nechal pro kancléře Metternicha zhotovit papež Řehoř XVI. a spolu s ostatky sv. Bonifáce ho vybavil mnohými výsadami, jak se uvádí v originální papežské dedikační listině (viz.: Muzeum příběhů Kynžvartský sv. Bonifác). Svatostánek oltáře je doplněn mosaznými plastikami sv. Petra a Pavla.

Hlavní oltářní obraz představuje Vidění sv. Antonína z Padovy. Namaloval ho vídeňský malíř Anton Petter v roce 1832. Pozdněempirová mramorová plastika Anděla strážce s dítětem je vedle oltáře. Naproti oltáře visí obraz Snímání z kříže od italského barokního malíře Lucy Giordana (1632-1705). Z oken oratoře visí erbovní korouhve kancléře Metternicha a jeho třetí manželky. První mše se v obnovené zámecké kapli sloužila v červenci 1833, za přítomnosti württemberské královny. Až do roku 1957 byly v zámecké kapli poutní Antonínské mše. V srpnu 1999 znovu vysvětil zámeckou kapli František Radkovský, biskup plzeňský). Mše svatá zde byla po dlouhých 42 letech. Zároveň byla od roku 2000 obnovena tradice poutní mše sv. Antonína.

Kabinet kuriozit patří mezi nejstarší veřejně přístupná muzea v Evropě. Jeho vznik je spojen s osobností posledního chebského kata Karla Hussa (1761-1838) - viz.: Muzeum příběhů Poprava na hradu Loket. Sbírky mincí, přírodnin a historických kuriozit tohoto významného regionálního badatele a filozofa se staly základem zámeckého muzea.

Numizmatická sbírka Karla Hussa (původně 7 109 mincí - viz Velká loupež na zámku Kynžvart) byla rozšiřována dalšími akvizicemi kancléře Klemense a jeho syna - knížete Richarda. Jedinečný numizmatický materiál řadí tuto sbírku 11 tisíc exemplářů mezi nejvýznamnější v republice. V souboru 2 tisíc antických mincí převažuji ražby římské. Kmenovým jádrem kolekce jsou však mince a medaile z pozdního středověku až raného novověku, zejména z tolarového období. Převahu tvoří šlechtické, městské a církevní ražby z území Německa. Okrajově jsou zastoupeny mince a předmincovní platidla orientální. Patrné jsou přitom společenské a diplomatické kontakty knížete Metternicha s místokrálem Egypta (viz.: Muzeum příběhů Mumie od místokrále Egypta a Jak se staví Suez).

Součástí kabinetu kuriozit je několik desítek osobních předmětů známých historických osobností - cestovní hodinky krále Matyáše Korvína a jeho zlatý prsten s 3 diamanty a 4 rubíny, zlatý pečetní prsten polské královny Marie Sobiesky, kord Ludvíka XIV., turecký amulet lorda Byrona (viz.: Muzeum příběhů Amulet lorda Byrona), hřeben Marie Terezie, modlitební knížka francouzské královny Marie Antoinetty (viz.: Muzeum příběhů Poselství popravené královny), dětský oděv Dona Carlose (viz.: Muzeum příběhů Španělsko na Kynžvartu), pontifikální střevíc papeže Řehoře XVI., převlečník vévody Wellingtona, celá kolekce vycházkových holí - například ministra Talleyranda nebo císaře Františka I. (viz.: Muzeum příběhů Vycházka s rákoskou), rukavice popraveného mexického císaře Maxmiliána (viz.: Muzeum příběhů Mexické dobrodružství), nevykouřená cigareta od císaře Napoleona III. a jeho dýka, kterou byl ozdoben na maškarním plese (viz.: Muzeum příběhů Dýka od císaře Napoleona III.), tamburína císařovny Evženie, psací stůl a křeslo Alexandra Dumase staršího s jeho poznámkami a podpisy (viz.: Muzeum příběhů Romeo a Julie od Dumase), posmrtný otisk jeho pravé ruky, rukopis partitury Richarda Wagnera s věnováním kněžně Paulině von Metternich (viz.: Muzeum příběhů "Maulína" a Richard Wagner), rukopisy a podpisy celé řady osobností.

Muzeum obohatily i archeologické nálezy z řeckých a římských antických lokalit - vykopávky z Pompejí (viz. Muzeum příběhů Starožitnosti z Pompejí), drobné předměty z Mexika, z Peru a zejména staroegyptské památky, které dostal kancléř Metternich v roce 1825 od Muhammada Álího, osmanského místokrále Egypta (viz. Muzeum příběhů Mumie od místokrále Egypta) - mumie egyptského kněze Kenamona, strážce pokladu faraóna Thutmose III. (18. dynastie, 15. stol. př. n. l.) a mumie kněze Pentahutrese (21. dynastie, 11. stol. př. n. l.). Obě mumie spočívají v původních dřevěných rakvích s bohatě zdobenými víky s malovanými texty a symbolickými ornamenty. Kolekci doplňují kousky tkaniny obinadel, amulety a další součásti hrobové výbavy a kousky papyru s hieroglyfy.

Z 11. století pocházejí relikvie španělského národního hrdiny Cida a jeho ženy Ximene (viz.: Muzeum příběhů Španělsko na Kynžvartu), z roku 1334 pak relikvie papeže Jana XXII. Úlomek rakve císaře Karla V. je v nádherném relikviáři. Ve sbírce je medailon s kadeří vlasů císaře Napoleona I., kadeř císařovny Marie Terezie, vlasy vévody Wellingtona, Ludwiga van Beethovena, Luigiho Cherubiniho, Gaspara Spontiniho, císaře Františka I. a dalších známých osobností.

Další exempláře byly získány z domnělých či autentických historických míst - sem patří například kus cihly z babylónské věže, kámen z míst, kde byla Sodoma a Gomora, úlomek kamene z jeruzalémského chrámu, kousek dřeva z lodě římského císaře Tiberia, fragment ornamentu z lázně Livie Drusilly, kostky mozaiky kostela sv. Marka v Benátkách a jiné mozaikové kostky z kopule chrámu Ha-gia Sofia v Istanbulu. Z míst tureckého vojenského tábora v době obležení Vídně v roce 1683 jsou například dýmky z mořské pěny a orientální amulety (viz.: Muzeum příběhů Kolem Vídně se kouřilo).

Hodnotu mnoha předmětů tvoří jejich autentické spojení s konkrétní historickou událostí. Připomínají se lokální tragedie i události světových dějin; své místo zde má kus lidské kůže z vozky, který zahynul při neštěstí v Praze v roce 1782, stejně jako tapety z vězení Marie Antoinetty se vzkazem francouzskému národu (viz.: Muzeum příběhů Poselství popravené královny), standarta z doby Velké francouzské revoluce, karabina a kartáčová střela z bitevního pole bitvy u Lipska, nebo jiná kartáčová střela z bitevního pole u Waterloo. Nevybuchlá bomba z atentátu na císaře Napoleona III. je zřejmě jediným zachovaných funkčním exemplářem z celkem deseti kusů, zkonstruovaných pro anarchistu Orsiniho (viz.: Muzeum příběhů Století objevů). Konec kancléřovy politické dráhy připomíná granátová koule, která vletěla do jeho pracovny během bombardování Vídně v říjnu 1848.

Muzejní katalogy a inventární knihy, v nichž jsou pečlivě popsány jednotlivé exponáty i jejich původ a přesné místo uložení v příslušné vitríně, se dochovaly do dnešních dní. Jsou zdrojem cenných informací a byly rovněž základem obnovené autentické instalace. Zpracování původních dobových muzejních katalogů, originálních rukopisných inventářů a dokumentů nyní pomáhá osvětlit původ a historii mnoha pamětihodných starobylých či exotických kuriozit a vrátit jim jejich dávno zapomenutý příběh (viz.: Muzeum příběhů).

O další doplňování kabinetu kuriozit se významně zasloužil i kancléřův syn, kníže Richard. Ve sbírkách najdeme například vstupenku na světovou výstavu v Paříži v roce 1867 (viz Výlet na světovou výstavu), dopisy holubí pošty a kus chleba z obležené Paříže (viz.: Muzeum příběhů Paříž v obležení).

Mnohé kuriozity dokládají technický pokrok nebo řemeslnou zručnost svých tvůrců. Do této skupiny patří několik desítek řezaných kamejí z onyxu, karneolu a dalších polodrahokamů, gemy (viz.: Muzeum příběhů Prstýnek s kamejí), zlaté prsteny, brože, přívěsky a jehlice s brilianty, perlami nebo polodrahokamy, pečetidla a pečetní prsteny (viz.: Muzeum příběhů Zpečetěno karneolem), dřevěná tabla s plaketami a reliéfními portréty ze skla, sádry, vosku, litiny, porcelánu a dalších materiálů, miniaturní portréty a historické výjevy - například rozsáhlá kolekce replik antických gem a kamejí autora L. Pichlera (viz.: Muzeum příběhů Prstýnek s kamejí), sádrové plakety z dílny Antonia Canovy a Bertela Thorvaldsena, nejstarší daguerrotypy, dokonce včetně exempláře s věnováním L. J. M. Daguerra Metternichovi (viz.: Muzeum příběhů Nejstarší fotografie na světě), optické přístroje a dioramata, konstrukční model transatlantického telegrafního kabelu atd. (viz.: Muzeum příběhů Století objevů a Co je to stinteroplastika).

Mezi kuriozitami z Orientu (viz.: Muzeum příběhů Harémové šaty pro kynžvartskou kněžnu) je například kompletní oděv japonského samuraje, oštěpy z Jávy, kyje se žraločími zuby z tichomořských ostrovů, čelenka čínské nevěsty, koruna náčelníka kmene Dajáků (viz.: Muzeum příběhů Suvenýry z cest a expedic, Obrázky z Brazílie a S fregatou kolem světa), kompletní arabské jezdecké sedlo egyptského místokrále i s pouzdry na pistole (viz.: Muzeum příběhů Mumie od místokrále Egypta), písek ze tří pouští a řada přírodních kuriozit z dalekých zemí (viz.: Muzeum příběhů Co roste v Rudém moři).

Kolekci mučicích nástrojů doplňují popravčí meče chebského kata (viz.: Muzeum příběhů Poprava na hradu Loket), historické zbraně (viz.: Muzeum příběhů Husitský palcát Jana Žižky), přilby, helmy a čepice významných evropských regimentů (viz.: Muzeum příběhů Halapartny z výprodeje).

 

Zámecký park:

Vznikl při empirové přestavbě zámku za spolupráce architekta Petra Nobileho s vídeňským dvorním  zahradníkem Riedlem, který postavil základ parku především promyšlenou probírkou z původních porostů s doplněním novými výsadbami z dřevin domácích. Kompozičně byl park založen na dvou osách, tvořených třemi velkoryse pojatými průhledy od zámku podél potoka vytékajícího z Panského rybníka a potoka kynžvartského. Kolem cesty z Kynžvartu, hlavní cesty parkem a kolem příčné severojižní cesty ("Slavičí alej") byly vysázeny v této době aleje.

Slohově jednotné se zámkem a současně s ním přestavěné a postavené jsou i další objekty areálu - hospodářský dvůr, který tvoří protiváhu zámecké budově, budova zahradnictví se skleníkem, pivovar a lesovna pod zámkem. Mlýn je sice slohově nevýrazná budova, jejíž hodnota spočívá především v příznivých proporcích stavebních hmot.

Jižní závěr parku tvořil v této fázi hřbet nad pivovarem, na němž postavena empírová čajovna. V severozápadním cípu byl postaven obelisk v roce 1835 (viz.: Muzeum příběhů Narodil se nový císař) na paměť císařů jimž Metternich sloužil (František I. a Ferdinand V.), který přes své monumentální rozměry není začleněn do dálkových pohledů a s úpravou okolí představuje vlastní prostorový celek. Pozoruhodností je technicky vytříbená Lesní kaple gotizujících tvarů na balvanitém vrchu nad zámkem i šindelem krytá chaloupka kovárny na východním kraji parku, jež prý byla dříve vězením.

K osobitému vybavení parku patří litinové výrobky Metternichových železáren - fontána na nádvoří, socha Diany pod zámkem, přenosné lavičky i technické objekty - vyhlídkový pavilón u Lesní kaple, mříž uzavírající čestný dvůr, zábradlí mostků apod.

V druhé fázi (poslední třetina 19. stol.) byl park podstatně rozšířen. Na severní straně směrem ke Kynžvartu a na jižní straně až ke třem rybníčkům zhruba do dnešního rozsahu. Charakteristické pro tuto fázi je hromadné vysazování exotů a kultivarů, zvláště konifer a vytvoření porostního neprůhledného pláště kolem parku, do té doby plynule spojeného s okolní krajinou.

Třetí fáze, od počátku 20. století, představuje degeneraci parku. Pozornost se soustřeďuje na nevkusné ornamentální a skupinové výsadby a aranžmá květin a skleníkových rostlin u zámku, zatímco velkoryse pojaté průhledy a louky jsou tříštěny lesíky a skupinami stromů, část parku přímo ničena jejich zalesňováním. Světlým obdobím v této fázi je působení zahradníka Františka Charváta, který se snaží bránit zalesňovacím tendencím a vnáší do parku nový prvek - stále zelené křoviny, zvl. rhododendrony a trvalky.

Po II. světové válce pokračuje devastace spontánními nálety plevelných stromů a keřů, pod nimiž v nánosu humusu zarůstají i cesty a vzácné druhy dřevin jsou postupně ničeny.

Od doby kdy převzal park i zámek do správy Státní památkový ústav v Plzni, je snaha po očistění a doslova záchraně parku, která spočívá především v rozsáhlém kácení nevhodných výsadeb a náletových porostů. Po základních probírkách a následném průzkumu bude zpracována koncepce pro obnovu parku s programovanými prohlídkovými okruhy, určením rekonstrukce sítě cest, druhy nových výsadeb apod.

Zahradní rybník
Byl obnoven v roce 1992 podle stavu z konce minulého století. Jižně od hráze se nachází kamenný můstek s litinovým zábradlím. U mostu se tyčí mohutný smrk ztepilý (Picea abies). Ve svahu západně od hráze roste buk lesní (Fagus silvatica), největší v této části parku.

Mariánské údolí s vyhlídkou nad Černým rybníkem
Na kamenné lavičce pod převislou skálou sedával podle tradice Johann Wolfgang von Goethe. Navštívil zámek v letech 1818 a 1822. Vyhlídka na kameni nad Černým rybníkem byla vybudovaná v roce 1994 podle původních stop v kameni. Východně od této vyhlídky je skupina jedlí obrovských (Abies grandis). Kolem vede cesta okolo Záplavového rybníka ("Bahňáku") do Kynžvartu. Na jižním okraji Mariánského údolí je ozdobný kamenný sokl.

Ptačí alej
Odbočuje z klenové aleje (Acer pseudoplatanus) na severovýchod, směrem ke "Štolbovým mukám". Patří k nejstarším kompozičním prvkům předchozího barokního parku, v 19. století převzata do první fáze parkových úprav. Západně od Ptačí aleje se rozkládá typická parková louka z druhé fáze úprav s řadou solitér a skupin exotických dřevin a kultivarů, převážně z rodu dubu: sloupovitá forma dubu letního (Quercus robur Cupressoides), dub červený (Quercus rubra), dále douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), červená forma buku lesního (Fagus silvatica Atropurpurea). Na severní straně přiléhá bohatá sbírka sivých kultivarů jehličnatých dřevin.

"Štolbův kříž"
Na barokním kamenném podstavci s letopočtem 1704 je vytesán monogram "V.L.P.". V soupise památek z roku 1836 se uvádí, že se zde četlo druhé evangelium při každoročním procesí na sv. Marka z Kynžvartu do Žandova. Kříž byl obnoven v r. 1994. Překrásný pohled severovýchodním směrem k "Bílému kameni" a na okraj Slavkovského lesa.

Obelisk - Františkův monument na Antonínském (Františkově) vrchu
Kamenný památník - 15 metrů vysoký granitový obelisk, který nechal zřídit v roce 1835 kancléř Metternich k poctě císařů Františka I. A Ferdinanda V. Základní kamen uložil císař Ferdinand V. dne 12. Září 1835. Přední litinová deska nese nápis "IUSTITIA REGNORUM FUNDAMENTUM" (tzn. "Spravedlnost je základem vlády") a dále: "IMP. FRANCISCO I. / DIO FELICI AUGUSTO / QUOD / MAXIMIS TEMPORIB. / CONSTANTIA INVICTA - SAPIENTIA PARI / IMPERIUM - REXIT SERVAVIT ET AUXIT / CLEMENS VENCESLAUS LOTTARIUS / A. METTERNICH VINNEBURG / PRINCEPS - AB. ACTIS. DOMUS. AULAE / IMPERIQ. AUSTRIACI - STRENUAS VIRTUTES EIUS / PER ANNOS XXV / ADMIRATUS REVERITUS / OBSEQUIT CARITATIS / GRATIO ANIMI CAUSSA - DEDICAVIT" ("Císaři Františku I., oblíbenému císaři, který během těžkých dob s nepřekonatelnou trpělivostí a moudrostí řídil, spravoval a rozmnožoval říši. Zřídit jej nechal Clemens Wenzel Lottar kníže Metternich - Winneburg z 25-letého obdivu k jeho obratnosti při řízení císařského domu a Rakouské říše, z lásky a vděčnosti"). Na zadní litinové desce je nápis: "IMP. FERDINANDUS I. / FRANCISCI AUG. FILIUS / AUGUSTUS / RELIGIONEM PIETATEM / IUSTITIAM / DEVOTO ANIMO / RECOLENS / PARENTIS OPTIMI / BENIGNISSIMI / INCOMPARABILIS / AD MEMORIAM OBSERVANTIAE - ERGA EUM PERPETUAE / STUDIO SUI / POSTERIS PROPAGANDAM - LAPIDEM AUSPICALEM - MONUMENTI / LAETUS VIDENS POSUIT / PRIDIE IDUS SEPTEMBRIS - A MDCCCXXXV / RECTA TUERI" ("Císař Ferdinand I., syn císaře Františka, pamětliv zbožnosti, lásky a spravedlnosti…"). Zdobené litinové zábradlí okolo obelisku bylo o Velikonocích 1993 zničeno vandaly.

Starý kolový mlýn
Postaven ca. r. 1785, dříve též hostinec. Objekt je připraven k rekonstrukci a k adaptaci. V interiéru bude penzion a stylová restaurace.

Mlýnský rybník s ostrůvkem a dřevěnou chatkou
Ostrůvek byl oblíbeným místem pikniků a též útočištěm matky posledního Metternicha (Isabela de Silva y Carvajal de Santa Cruz, sestřenice španělského krále Alfonse XIII.). Na jižním břehu ostrůvku je malé přístaviště. Hlavice románského sloupu z 11. století se na ostrůvku druhotně uplatnila jako romantická studna (originál hlavice je dnes v zámecké instalaci). Nový dřevěný most je z r. 1992. Přepad rybníka s kamenným můstkem vytváří vodopád, zdůrazněný porostem jedlovce kanadského (Tsuga canadensis).

Kamenné odpočívadlo se stolem a lavicemi
Nad soutokem dvou potoků - Lipoltovského a Kynžvartského (dříve známého jako Mlýnský náhon - "Mühlbach"). Z odpočívadla je krásný pohled na zámek, vodárnu a louku. Nový dřevěný můstek byl zbudován v r. 1993. Proti můstku roste dub letní (Quercus robur) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Podél potoka za pivovarem bylo v roce 1960 založeno alpinium a vysázeno 300 keřů rhododendronu.

Vodárna u Lvího pramene z roku 1932
Lví pramen napájí vodovod, vybudovaný v roce 1938 stavitelem A. Langem. Nový mosazný chrlič byl dokončen v r. 1994 podle původního zinkového, který byl poškozen. V roce 1994 byl celý objekt rekonstruován. Poblíž vodárny stojí kamenný most k pivovaru a hájovně. Nedaleko je skupina jasanů ztepilých (Fraxinus excelsior).

Litinová plastika Artemis, ochránkyně zvěře
Artemis byla dcera Diova a Leto, sestra Apollonova. Socha je podle nejznámější zachované plastiky Artemis z Versailles. Předpokládá se, že Artemis vyjímá šíp z toulce, aby ochránila laň před pronásledovateli. Socha byla odlita v plasské slévárně knížete Metternicha a v roce 1994 byla restaurována.

Zámecký pivovar
Nejstarší zmínky o pivovaru jsou už z doby výstavby renesančního zámku v roce 1606. Poškozený objekt byl v roce 1833 přebudován v empírovém stylu s použitím zdiva barokní budovy. Pivo se zde vařilo až do roku 1905. Střechy byla opravena v letech 1982-1984.

Staletá lípa velkolistá (Tilia platiphillus) u skalního sklepa
Lípa pochází pravděpodobně z roku 1693, kdy byl zbudován skalní pivovarský sklep. Nad vchodem do sklepa je nápis "ZUR SCHÖNEN LINDE" (U krásné lípy) s letopočtem 1901. Lípa byla v roce 1996 vyhlášena za památný strom.

Čajovna (tzv. poustevna - Eremitage)
Nádherný empírový pavilon, vybudován okolo roku 1833 na místě, kde byla podle tradice dříve poustevna a od roku 1840 využíván k svačinám v přírodě s hudební produkcí. Ještě ve třicátých letech se zde podával čaj o páté. V r. 1992 byl objekt staticky zajištěn a položena nová střecha.

Tatiščevovy skály u Pískového rybníka
Název "TATISCHEF FELSEN" (Tatiščevovy skály) nechal do balvanu vysekat kancléř Metternich. Prý tu rád pobýval ruský vyslanec Tatiščev při svých návštěvách zámku Kynžvart. Pískový rybník býval vždy oblíbeným místem koupání mládeže ze Staré Vody a z Lázní Kynžvart.

Císařská vyhlídka nad třemi rybníky
Je odtud krásný výhled na - od východu - "Kachní rybník" (Horní písečný), "Husí rybník" (Střední písečný) a velký "Pískový rybník" (Dolní písečný). Cestou na východ, směrem ke staré kovárně, mineme malé romantické jezírko, obklopené mohutnými jasany ztepilými (Fraxinus excelsior). Rybníky a jezírko byly obnoveny v letech 1993-94.

Křížová kaple (kynžvartský Svatý kříž, tzv. Lesní kaple)
V roce 1692 nechal Filip Emmerich hrabě Metternich (1628-1698) vybudovat také kapličku na Májové hoře (Maiberg, jinde také Kreuzberg - Křížová hora, ale také Malberg - podle tradice, že tam byl ještě pohanský památník, nebo ještě jinde Mayerberg). Metternichové údajně nařídili, aby bylo místo někdejšího pohanského obětiště hlídáno a nedocházelo ke kultovním obětem. Tuto povinnost převzali nejprve benediktýni a v dalších letech tam jeden žil jako poustevník. Na místě nebo nedaleko této kapličky (nebo poustevny?) byla v roce 1835 vybudována unikátní dřevěná pseudogotická kaple. Oltář je na západní straně. Vlevo a vpravo od oltáře stojí kamenné sloupy. Levý nese nápis: "O IHR ALLE, DIE DEN WEG FORÜBER GEHET, MERCKET UND SEHET, OB AUCH EIN SCHMERZ SEYE WIE MEIN SCHMERZ" (Celý verš zní: "Nic-liž vám do toho, ó všichni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jestli bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak mne zármutkem naplnil Hospodin v den prchlivosti hněvu svého." - Pláč Jeremiášův, kapitola 1, 12). Nápis na pravém kameni byl vyluštěn a obnoven až v roce 2000 a zní: "WIE IHR DES LEIDENS THEILHAFTIG SEID, SO WERDET IHR AUCH THEILHAFTIG WERDEN DEß TROSTS" (Celý verš zní: "A naděje naše pevná jest u vás, poněvadž víme, že jakož jste účastníci utrpení, tak i útěchy." - Druhá epištola sv. Pavla Koryntským, kapitola 1, 7). Na obou sloupech je i letopočet 1692. Dne 12. září 1835 navštívil poutní místo rakouský císař Ferdinand V. Střecha Křížové kaple byla obnovena v roce 1991. Kopie původního barokního korpusu na kříži, restaurovaný oltář a nové dřevěné lavice byly pořízeny v roce 1993 podle stavu na konci 19. století.

Altánek
Na mohutném kamenném balvanu byl v roce 1833 postaven šestiboký železný chrámek, podle tehdy oblíbeného typu čínských pavilónků. Obnoven byl v roce 1993. U paty balvanu nalezneme kamenné odpočívadlo. Z altánku byl původně výhled na Kynžvart.

Stará kovárna (2. polovina 18. století)
Leží u staré císařské silnice z Plzně do Chebu. V kovárně byla údajně jedna místnost bez oken (černá komora), která prý byla využívána i jako vězení. Kovárna je zmiňována v souvislosti s požárem v roce 1782. Objekt byl restaurován v letech 1982-86. Kolem objektu vede po hrázi Kovárenského rybníka silnice k hospodářskému dvoru.

Hospodářský dvůr
Komplex hospodářských budov, důchodkového a lesního úřadu byl postaven v roce 1833. Byl to zamilovaný projekt kancléře Metternicha. V objektu je zámecká restaurace a buduje se zde hotelové zařízení. Jižně od hospodářského dvora leží Panský rybník s malým ostrůvkem, porostlým olší lepkavou (Alnus glutinosa). Přepad rybníka vytváří kaskádu pod kamenným můstkem.