Kynžvart

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnešní návštěvní doba

Dr. Ladislav Fuks: Zámek Kynžvart, historie a přítomnost

opis: © PhDr. Miloš Říha, kastelán zámku Kynžvart v letech 1992-2015, 2004

Dějiny zámku a jeho majitelů

strana 17

Za vlády Přemysla Otakara II. v létech 1253-1278 bylo české pohraničí kolonizováno Němci, přicházejícími do země na pozvání panovníka; ti měli obdělávat půdu, která ještě ležela ladem a pozvednout tak Čechy hospodářsky. Tenkrát tedy vznikl severně od dnešního městečka Kynžvartu, na jednom z kopců na úpatí bývalého Císařského lesa, hrad, jehož poslání nespočívalo pouze v ochraně panství svého majitele jako u většiny ostatních středověkých hradů. Jeho význam přerůstal zájmy lokálního teritoria; proto byl majetkem samotného krále. Hlídal významnou a velmi užívanou Chebskou cestu, spojující Čechy se západní Evropou. A nejen cestu, po níž formanské vozy přetížené zbožím jezdily oběma směry. Střežil i hranice Čech na místě značně citlivém: nad tak zvanou „kynžvartskou bránou“. I starobylé jméno svědčí o tom, že hrad býval jakousi „strážnicí“ českého krále: Kungeswart. Protože při významných zemských cestách nebylo nikdy nouze o hordy kořistníků a loupeživých rytířů, dal Přemysl Otakar v době výstavby hradu zalesnit obrovské plochy okolní vrchoviny. Nejen tedy kamenné zdi hradu, ale i moře jehličnatých lesů na kopcích, stráních i údolích mělo zabezpečovat nedobytnost hradu před všemi těmito nepřáteli.

Dějiny pomezního hradu Kungeswartu za panování obou posledních Přemyslovců a za Jana, Karla a Václava Lucemburských jsou přikryty mlhou, která se na minulosti usazuje pokaždé, když není dostatek věcných zpráv a průkazných údajů. Víme jen, že v roce 1347 byl hrad zpustošen a potom znovu vybudován. Dá se tedy předpokládat, že 14. století přešlo nad kynžvartským hradem ve znamení oné funkce, kterou hrad dostal do vínku, když byl za Přemysla Otakara II. zakládán. Ve století Karla IV. byl jistě již obklopen ze všech stran nekonečnými hustými lesy, do nichž bylo strach vejít. Říká se, že tehdy dostaly ony nepřehledné lesy na kopcích, stráních a v údolích kolem hradu Kungeswartu jméno Císařského lesa, jež se udrželo téměř dodnes. (1)

strana 18

Ale hospodářský vývoj přinášel stále nové změny v politickém uspořádání středoevropských zemí. Měnily se i principy válčení a vznikala i pravidelná královská nebo císařská vojska, která si dovedla s nepřítelem poradit i jinak, než jenom pomocí kamenné královy strážnice. A tak pevnost Kungeswart, když byla po druhé, tentokrát v roce 1506 za Vladislava II., zpustošena a opět znovu zbudována, pozbývá svého významu, je propouštěna z královských služeb a prodána soukromníku. Ke změně majitele došlo tedy v 16. století. Hrad na úpatí Císařského lesa a s ním území jej obklopující — panství kynžvartské — přechází do držení českého rodu svobodných pánů Pluhů z Rabštejna.

Nevíme-li přesně, kdy Pluhové Kynžvart získali, víme alespoň bezpečně, dokdy ho vlastnili. Bylo to v roce 1547, kdy Krištof Pluh z Rabštejna, obdařený po svém strýci Janovi statečností, neústupností a dbalostí na čest svého rodu i své české otčiny, se zúčastňuje povstání českých pánů proti cizáckému habsburskému vladaři. Habsburský císař povstání krutě likviduje a vzbouřence trestá konfiskováním jejich statků. Tak je Krištofu Pluhovi uzmut hrad Bečov nedaleko Lokte na řece Teplé, který držel jeho rod přes padesát let koupí od pánů Plavenských, a tak je mu také zabaven hrad Kungeswart i s příslušným panstvím. Královská komora česká přenechává pak Kynžvart pánům ze Švamberka. Švamberkové drží kynžvartské panství čtyřicet pět let. Po nich je kupuje rod Zedwitzů. Ti, v duchu renesanční doby, hledí na kynžvartském panství výnosněji hospodařit. Rozšiřují osevní plochy pod stráněmi Císařského lesa a kalkulují, co jim vynese tráva a kolik užitku dají kapři z rybníku. Nemůžeme s jistotou říci, proč toho po sedmnácti letech nechávají a kynžvartské panství i s kamenným hradem nad městečkem prodávají. Snad proto, že jim Kungeswart málo nesl. Bezpečně je známo jen to, že roku 1609 kupují panství svobodní pánové ze Schirdingeru. Jaký to byl rod, ukázalo se za deset let. Stihl je stejný osud jako Pluhy z Rabštejna před sedmdesáti lety: Bartoloměj ze Schirdingerů se účastnil vzpoury českých pánů proti nenáviděným Habsburkům a po bitvě na Bílé hoře mu byl Kynžvart zkonfiskován. Od té doby téměř deset let zůstává hrad a panství v zástavě královské komory. Pak přichází rok 1630 – pro kynžvartské panství osudový.

Dne 10. dubna 1630 je totiž kynžvartské panství a starý pomezní hrad Kungeswart královskou komorou prodán a v zemských deskách království českého zanesen (in tomo Instrumentorum 297 lit. B 20.) v majetek bratří, kteří se jmenovali páni von Metternich — Winneburg — Beilstein, za cenu 66.214 šilinku (M 3, M 4, M 5). (2)

strana 19

Tímto kontraktem mezi presidentem královské komory České a pěti sourozenci z rodu Metternichova se ocitá Kynžvart, německy nyní již zván spíše Königswart než Kungeswart, v držení Metternichů, v němž pak nepřetržitě zůstává jako fideikomisní dědičný majetek po tři sta patnáct let, to jest až do roku 1945, kdy přechází v majetek československého státu.

Kdo jsou a odkud přišli bratři Metternichové? Podívejme se, co o jejich minulosti říká genealogie.

Podle známých historiografických údajů (M 3, M 4) pocházejí Metternichové z jedné větve starého, blíže sotva kde podrobněji popsaného rodu Alsterů a Bornheimů. Původně se psávali „Metternichť' podle jména jedné vsi poblíž Koblence, kde stávala jejich tvrz. Pocházeli tedy z romantického Porýní, z nejvlastnějšího jádra „svaté říše římské národa německého“. Jejich příbuzenské větve, jež rovněž kořenily v Alsterech a Borhheimech, časem vymřely; tak na příklad větev Müllenarků v roce 1754, Chursdorfská roku 1727 a Bourcheidská již dokonce v roce 1690. Koblenští Metternichové se však udrželi a vlastnili kurfiřství trevirské a mohučské. Tím je řečeno, že byli rodem bohatým. Tradičně se označují jako rod trevirský, historicky příslušející do města Koblence.

Je-li praotec rodu hledán v některém z předků uvedených Alsterů a Bornheimů, je to spíše ze vžité tradice než z doložených stop. Záznamy z roku 1664, jež musily být historicky věrohodnější, jelikož byly uplatňovány v rozhodnuti císaře povýšit Metternichy do stavu svobodných pánů, označují za zakladatele rodu Edmunda Metternicha, žijícího kolem roku 1519 (M 4). V zemských deskách (in tomo Instrumentorum 554 sub lit. Q 20 a 632 B 17) zapsaný dekret Leopolda I. z roku 1682, jímž legalisuje rod ve stavu hraběcím, mluví o Metterniších jako o rodu starém „mnoho set let“ (M 4). Z jména Edmunda Metternicha, určeného rokem 1519, vychází na oficiální genealogické tabuli Metternichů celý trevirsko-koblenecký rod, v jehož přímé linii se v roce 1773 objevuje i narozeni Klimenta Václava Lothara, pozdějšího státního kancléře rakouského (M 4).

Široký základ příštím generacím rodu položil Edmundův syn Hans, narozený v Koblenci kolem roku 1519 a zesnulý pravděpodobně v Treviru v roce 1588. Byl třikrát ženat. První manželství zůstalo bezdětné, z druhého se narodil syn Bernhard; z třetího manželství s Kateřinou Leyenovou vzešel Lothar, který se stal v genealogii své doby nejznámějším. Datum jeho narození se udává rokem 1551. Sledujeme, že v roce 1599 se stal arcibiskupem a kurfiřtem trevirským a že zemřel v roce 1623. Bezprostřední význam Lothara Metternicha Trevirského pro kynžvartský zámek spočívá v tom, že se stal svými sbírkami knih zakladatelem historické kancléřovy knihovny kynžvartské (viz „hlavní knihovna“). Kromě Lothara se narodili z třetího Hansova manželství ještě dva synové: Johann Dietrich (r. 1553) a Georg (r. 1555).

strana 20

Johann Dietrich, který zesnul v roce nešťastné bitvy bělohorské, měl pět synů: Johanna, Emericha, Lothara, Karla a Viléma. A jsou to právě tato jména, jimiž začíná metternichovská historie kynžvartského panství. Tito sourozenci byli obdařeni pozemskými statky nejen jakožto dědici svého otce, nýbrž i jako dědici pozůstalosti svého strýce, zmíněného arcibiskupa a kurfiřta trevirského Lothara. Dva roky po otcově skonu, dne 28. srpna 1623, umírá dvaasedmdesátiletý strýc a odkazuje jim veškerý svůj majetek, to jest panství Winneburg a Beilstein, a svou pověstnou knihovnu, obsahující cenné rukopisy ze 14.-16. století a řadu knih, jež se časem staly nesmírně vzácné: například vlastní nádherně iluminovaný památník se zápisy z let 1570-1591 a Magdeburskou kroniku z roku 1525, která již tehdy jako kniha bezmála stoletá měla velkou cenu.

V roce 1630, za sedm let po strýcově smrti, přichází těchto pět bratří po prvé v životě do Čech s vojskem slavného generála hraběte Valdštejna, aby se tu poohlédlo po nějakém nemovitém konfiskátu, jakých tehdy bylo v Čechách v důsledku bělohorské bitvy mnoho. A rozhodli se koupit Kynžvart, čímž rozmnožili nejen svá panství, nýbrž i titulaturu. Dvěma z nich, totiž Lotharu a Vilémovi, se dostalo jakožto prvním členům rodu povýšení do stavu svobodných pánů. Lothar (datum narození je neznámo) zemřel roku 1663 a Vilém (narozený 1590) zemřel už v létě 1654. Titul svobodných pánů byl však podle genealogie (M 4) přiznán Metternichům až v roce 1664. Nešlo-li toho roku o pouhé dodatečné legalisování, musili pak být oba povýšeni „post mortem“.

Již za patnáct let nato byl však rod vyznamenán znovu: tentokrát povýšením do stavu hraběcího. Došlo k tomu v roce 1679, kdy již nežil žádný z prvních pěti kynžvartských majitelů. Důvody povýšení Metternichů poznáváme z výše uvedeného listu císaře Leopolda I. z roku 1682. Panovník tu potvrzuje dědičný titul rodu jednak pro jeho prokazatelné stáří (doslova: svobodní pánové v. Metternich již před mnoha sty lety - „vor vielen hundert Jahren“ - příslušeli v římské říši k šlechtickému, rytířskému panskému stavu), jednak pro služby, které rod již v minulosti prokázal panovníkům svaté říše římské („předkové této rodiny osvědčovali stále prokazovanou věrností, - durch stets bewiesene Treue - hrdinstvím a heroickou statečností mnohostranné zásluhy o císařský dům“).

Prvním z rodu, kdo hraběcí prerogativ nesl, byl Filip Emerich (1628-1698), syn Vilémův, zakladatel fideikomisu kynžvartského a budovatel jeho barokového zámku. Druhým byl jeho vrstevník a bratranec Dietrich Adolf, syn jiného z pěti bratří, totiž Lothara, muž neznámého data narození, zemřelý 22. XII. 1695.

strana 21

Pro úplnost je třeba ještě podotknout, že kromě Filipa Emericha měl Vilém další dva syny: Kazimíra, narozeného v roce 1626 a Karla Jindřicha, prvorozeného, narozeného v roce 1622. Ten byl nejprve trevirským vyslancem. v Řezně, pak se stal arcibiskupem a kurfiřtem v Mohuči a biskupem ve Wormsu. Zemřel 26. září 1679 (viz „hlavní knihovnu“).

Pomezní hrad Kungeswart byl v roce 1630, kdy si Metternichové kupovali kynžvartské panství, značně zchátralý. Vždyť již před tím přečkal - jak jsme viděli - dvoje zpustošení a dvakrát musil být obnovován. Od roku 1506 nezažil větší války. Pluhové ani další majitelé kynžvartského panství hrad neopravovali. Ponechávali jej jeho osudu.

Ale v roce 1630 musil být hrad přesto ještě natolik použitelný, aby mohl být zpustošen po tomto roce ještě po třetí, a to Švédy roku 1648, ovšem už naposled. Metternichové hrad neobnovovali, nebylo proč. V barokovém století ztratil svůj někdejší význam pomezní pevnosti a strážce Chebské cesty nadobro. A rovněž - a to již jistě o mnoho desítiletí dříve - pozbyl i své funkce sloužit za obydlí majitelům. 17. století je doba, vyžadující lepšího, pohodlnějšího a přepychovějšího bydlení, než skýtaly středověké hrady, vystavěné ze strategických důvodů na těžko dostupných, nedobytných místech, na skalách, v lesích, nad propastmi, z kamenů, z nichž čišel chlad a zima. Požadavkem šlechty v této době Pluhů je stavět si půvabnější zámky v městech, vesnicích, u měst a vesnic, zařizovat si paláce, do nichž je možno důstojně vejít alejí nebo parkem a vyzdobovat je díly současného umění, leckdy samoúčelného, efektivního, častěji však díly skutečně uměleckými a řešit to všechno tak, aby i umělecké zařízení odpovídalo požadavkům pohodlí. Pozbyl-li hrad někdejšího strategického významu aspoň natolik, že o jeho zachování nebyl veřejný zájem, pak ještě více přestal vyhovovat jako panské sídlo. Zde tedy nahlížíme důvod, proč o něho Metternichové nedbali. Je jisté, že Metternichové od roku koupě kynžvartského panství v hradě nebydlili.

Kde tedy na Kynžvartě přebývali? Snad v menší tvrzi, která byla situována jihozápadně od hradu na přístupné rovině. Snad v onom roce 1630, kdy panství kupovali, byla tato renesanční tvrz po pánech ze Schirdingerů a předchozích majitelích ještě natolik zachovalá, že se v ní dalo bydlet. Snad ji Metternichové užívali jen zřídka, neboť není dokladu o tom, že by bývali po koupi kynžvartského panství zapomněli na své statky v Porýní a na rodný koblenecký dům. A snad tudíž jen tu a tam zajížděl některý z nich z Treviru na Kynžvart; ovšem o celoročním pobytu nemohlo být řeči. A časem i tato málo známá tvrz, pocházející snad už z doby gotické, zchátrala, takže na Kynžvartě nebylo sídla, které by alespoň poněkud vyhovovalo bytovým nárokům tehdejší barokové šlechty.

strana 22

Až teprve onen Vilémův syn Filip Emerich, který byl spolu se svým bratrancem obdařen titulem hraběte, se rozhodl vystavět v Kynžvartě barokový zámek a k této stavbě si vybral právě onu pohodlně přístupnou rovinu jihozápadně od hradu, na níž stávala stará tvrz. Se stavbou zámku začal v roce 1681, za dva roky potom, co byl jeho rod v říši povýšen do hraběcího stavu, a za jednapadesát let ode dne, kdy jeho otec spolu se svými bratry koupili od Královské komory české panství na úpatí Císařského lesa.

Tím počínají dějiny dnešního kynžvartského zámku. Jelikož byl Filip Emerich zároveň i zakladatelem kynžvartského fideikomisu, lze říci ovšem jen zhruba, že rokem 1681 začíná i historie Kynžvartu jakožto panství určeného k tomu, aby se napříště stalo dědičným majetkem prvorozených synů hlavní rodové linie. (3)

Filip Emerich hrabě Metternich dokončil stavbu kynžvartského zámku přesně za deset let od chvíle, kdy byly strženy trosky původní, na jeho místě stojící tvrze, a položeny nové základy. V roce 1691 již stál na místě dnešního zámku barokový zámek.

Neznáme příliš mnoho podrobných historických a dějinně uměleckých dat o tomto někdejším paláci. Všechno, co nám po něm zůstalo, jsou zdi a stropy zámeckého přízemí, zhruba zachovaná vnitřní komunikace zámku, dále jeho plánek, pocházející z roku 1790, tedy z doby o sto let pozdější, a konečně několik kvašových obrázků, podepsaných „Reinach, chevalier“ a opatřených datem 1800, které zachycují jeho podobu v oné době. Snad je pravda, že plánek i Reinachovy obrázky zpodobují kynžvartský zámek v čase jeho zrodu, i když jsou pozdního data. Zdá se totiž, že zámek nebyl od dob svého založení nijak významně přestavován a že ve své původní podobě zůstal beze změny až do roku 1833, kdy byl důkladně rozšířen a přebudován tehdejším majitelem kancléřem Klimentem Václavem Metternichem do empírové podoby, kterou je znám dodnes.

Opíraje se o plán z roku 1790, popisuje barokového předchůdce dnešního kynžvartského zámku Zdeněk Wirth takto: „Barokový zámek měl v půdoryse tři křídla s nárožními věžemi na koncích křídla průčelního. Zámecký dvůr, těmito křídly omezený, byl na čtvrté straně jen opticky uzavřen volně stojící budovou hospodářského dvora. Zámecká budova byla jednopatrová, valbovými střechami krytá, hlavní průčelí mělo tříosý střední rizalit, vyznačující veliký příčný sál a členěný pilastry s attikou. Kaple u severního křídla měla vížku s cibulovitou střechou. Vedle sálu otvírala se na nádvorním průčelí příčného křídla lodžie o třech obloucích. Na severu a západě od zámku byly založeny dvě ornamentálně členěné květinové a zelinářské zahrady“ (75. 4). (4)

strana 23

Zd. Wirth také vyslovuje domněnku, že zámecká kaple byla zbudována v nové stavbě na místě staré kaple někdejší schirdingerovské tvrze (item).

Nikoliv bez významu a přece málo známé jsou okolnosti, které Filipa Emericha přiměly, aby postavil zámek na panství kynžvartském. Nebyla to jen majitelova touha po pohodlném bydlení v paláci, který by architektonickým slohem a zařízením odpovídal požadavku i vkusu tehdejší vládnoucí třídy. K stavbě kynžvartského zámku neměl Filip Emerich jen onen důvod, že byl právě povýšen na hraběte, aniž dosud vlastnil v Čechách jediný zámek. Popud ke stavbě zámku dala Emerichovi i příčina, která před padesáti lety rozhodla u jeho otce a strýce o tom, že koupí právě konfiskát kynžvartský: nejen výhodnost samotné koupě a nejen poloha Kynžvartu v nejzápadnějším cípu Čech, odkud bylo nejblíže do říše, a tudíž i do porýnské země trevirské a do Koblence, kde byli Metternichové domovem, nýbrž i krásná okolní příroda. V kynžvartském okolí se vyskytovaly minerální prameny, v jejichž léčebnou sílu se už tenkrát začínalo věřit. A jak to bývá, víra byla posilována tradicí. Již roku 1528, v době Pluhů Rabštejnských, dal císař Ferdinand I. prozkoumat pramen, nalezený ve vzdálenosti 10 km od Kynžvartu, neboť doufal, ze se z něho dá těžit kuchyňská sůl. Zjistilo se sice brzy, ze tato naděje je marná, neboť pramen neobsahoval sůl kuchyňskou, ale zato se objevilo jeho složení a léčebný účinek. Ač teprve za 200 let se místu Ferdinandova pramene dostalo názvu Mariánských Lázní, přece již začátkem 17. století, v době, kdy ještě Metternichové o Kynžvartu nevěděli, je ono výskytiště minerálních pramenů známé. Již roku 1609 je navštěvoval Jindřich Kolowrat-Liebštejnský, již kolem roku 1620 je podroboval průzkumu doktor Prudencius a o třiačtyřicet let později, už za Metternichů, opat Raymund z nedalekého kláštera tepelského. Krása přírody a existence minerálních pramenů přiměly Filipa Emericha k tomu, aby zde založil své příležitostné letní sídlo. V souvislosti se stavbou barokového zámku kynžvartského je třeba vzpomenout na osud selského lidu, který pracoval na robotě na metternichovských panstvích. Rok před tím, než Filip Emerich dává strhávat zbytky někdejší renesanční tvrze kynžvartské, je zachváceno západní pohraničí Čech selským povstáním, které vypuklo na začátku roku 1679 nejprve na Čáslavsku a rozšířilo se neuvěřitelně rychle do všech českých i německých krajů země. Ačkoliv selská robota na panstvích Filipa Emericha nebyla tak bezohledně krutá, jako na ostatních, kde povstání vzplálo, přece i zde musela být pociťována jako sotva únosné břemeno:

strana 24

panští drábové, ten nejodpornější živel za každé doby, nutili na úpatí Císařského lesa sedláky a jejich rodiny, aby pracovali na panských polích a lukách od východu do západu slunce; nedopřávajíce jim ani času, určeného na polední přestávku, střežili každý jejich pohyb nad otepí obilných klasů nebo vyoranou hroudou a nedávali jim ani předepsané odškodnění za práci navíc, ba dokonce vybírali ještě pokuty za sebemenší opoždění nástupu na pole a v případě nedobytnosti nahrazovali peněžní trest ranami holí. Nedochovalo se nám věrohodných zpráv, do jaké míry přihlížel pan Filip Emerich tomuto řádění svých drábů nečinně a zdali trestal sedláky, kteří si k němu přicházeli stěžovat. Víme jen, smíme-li ovšem věřit dochovaným pramenům (M 5), že alespoň o nedělích a svátcích bylo kynžvartským sedlákům dovoleno nepracovat na panském. To však zřejmě nevadilo, aby i zde nemělo rolnické povstání v roce 1680 ohlas. (5) Němečtí i čeští sedláci z kraje se postavili na odpor císařským vojskům, likvidujícím neposlušné rebely, na Ovčím vrchu nedaleko Bezdružic. Je zajímavé, že za několik měsíců po tomto kynžvartském povstání začíná Filip Emerich se stavbou svého barokového zámku. Připadá to jako pedagogická lekce barokového pána, jíž chtěl ukázat sedlákům svou moc a tak je nepřímo varovat před dalšími pokusy o vzpouru. Filip Emerich byl dědičným komořím mohučským, hrabětem chebským, tajným radou dvora trevirského a generálem - polním zbrojmistrem. Byl ženat s Annou Terezii von Tamfeld, podle „mínění jiných“ (jak praví rodová genealogie M 4) s Marií z Bossenheimu. Měl šest dětí, z nichž dvě brzy zemřely. Přežila ho dcera Eleonora, provdaná později za hraběte Unruha (M 4), a Terezie, jež vstoupila do kláštera sv. Uršuly ve Vratislavi. Ze synů zůstal František Ferdinand narozený v roce 1653 a Johann Filip narozený pět let později. Johann se stal císařským komořím a tajným radou trevirským. Vzal si za manželku Marii Annu Bihsingovou a měl s ní jedinou dceru Johanku Terezii, která se narodila v roce 1705 a zemřela v sedmi letech.

Kynžvartské panství jakožto fideikomis dědil ovšem jeho starší bratr a dědičný komoří mohučský František Ferdinand. V třiceti letech, r. 1683, se oženil s hraběnkou Julianou Eleonorou Westerburgovou. Ta zemřela v r. 1742, František Ferdinand 14. června 1719. Zanechal dva syny: Filipa Adolfa (1686-1739) a Emericha Karla (1697-1765). Druhý se oženil v roce 1719 s hraběnkou Buttlerovou a měl s ní kromě dvou dcer (Františky Antoníny a Corony Antoníny) jediného syna Josefa Františka, který byl vojákem a padl někde v Tyrolích ještě svoboden. Tím tato linie rodu vymřela.

strana 25

Kynžvartské panství zdědil jako prvorozený syn Filip Adolf. Pojal za ženu svobodnou paní ze Schmidburku. Měl jediného syna Johanna Huga Františka. Paní zemřela 27. XI. 1722 a Filip Adolf ji 20. XII. 1739 následoval. Johann Hugo František se narodil roku 1720, byl jediným dědicem všech otcovských alodiálních panství a nástupcem v držení fideikomisu kynžvartského. Byl dvakrát ženat. Po prvé s Klárou Luisou z Kesselstadtu roku 1745 a pak - roku 1747 - s markýzou Marií Terezií Hohenbruch (?). Jen z prvního, rok trvajícího manželství (žena umřela několik dní po porodu) měl syna a tudíž i dědice: Františka Jiřího Karla, narozeného 9. III. 1746. Otec zemřel krátce potom 24. května 1750, ve věku třiceti let. Protože synovi byly teprve čtyři roky, byl zastupován v držení svých panství, jmenovitě také kynžvartského, svým prastrýcem Emerichem Karlem, synem Františka Ferdinanda.

Metternichové bydlívali na Kynžvartě jen občas, a to především v letních měsících. Jinak žili na svých porýnských panstvích v Gramme, Bornbachu, Rheinhardssleinu, Oberrehe a u Bodamského jezera v Hersberku. Ponejvíce se však zdržovali v rodném Koblenci. Kynžvartský barokový zámek, který jim postavil jejich předek Filip Emerich, nepřestavovali ani nerozšiřovali. Snad jen krajina kolem zámku se mění: na květinových a zelinářských zámeckých zahradách se lépe hospodaří než za bývalých majitelů a zámecký lesík je lépe upravován. Jen na Zámeckém vrchu na úpatí rozlehlého Císařského lesa se zatím během těch dlouhých let udála změna: starobylý pomezní hrad Kungeswart, někdejší „strážnice“ českých králů, ochránce hranic a Chebské cesty, naposled vypálený Švédy roku 1648, se rozpadl. Nad městečkem Kynžvartem, několik kilometrů severovýchodně od barokového zámku, ční zřícenina, obrůstá křovím, mechem a divokými břečťany a mlhavě připomíná doby Přemysla Otakara II., doby dávno minulé a novému pokolení skoro nepochopitelné…

„U Františka Jiřího Karla hraběte Metternicha začíná ona historie zámku, která se už bezprostředně váže k přítomnosti. Františku Jiřímu, ženatému s Marii Beatricí Antonií, rozenou hraběnkou von Kageneck, (6) se v Koblenci dne 15. května 1773 narodil syn Kliment Václav Lothar, který se později stal nejen šestým držitelem dědičného panství kynžvartského, ale i rakouským ministrem zahraničí a státním kancléřem. František Jiří byl podle tradice svých předků komořím a tajným radou trevirským. Mimo to byl také vyslancem ve Vídni a později působil ve státní službě rakouské jako zplnomocněný ministr a vládní komisař při jednání v Luttichu (r. 1791) a v Roztokách (r. 1798). Dne 30. ledna 1803 byl císařem Františkem II. (I.) povýšen do knížecího stavu (viz „zelený salon“). Kynžvartské panství držel sedmapadesát let (údaj z M 5). Svému synu Klimentu Václavovi je předal ještě dávno před svou smrtí, a to jako vánoční dárek dne 23. XII. 1808. Bylo to v době, kdy Kliment Václav působil jako rakouský vyslanec na dvoře Napoleona Bonaparte a sklízel vavříny z lišácké smlouvy ve Fontainebleau, kterou uzavřel ve prospěch poraženého Rakouska s vítězným Napoleonem rok před tím.

strana 26

František Jiří zemřel 11. srpna 1818. Nejprve byl pohřben v kapli kynžvartského zámku. Roku 1828 byla však rakev s jeho ostatky převezena do nové rodinné hrobky Metternichů do Plas u Plzně. Jeho žena Marie Beatrice zemřela 15. prosince 1828. Kromě Klimenta Václava Lothara měli ještě druhorozeného syna Josefa (nar. 11. XI. 1774, oženil se s princeznou Sulkowskou, zemřel bezdětný 9. XII. 1830) a dceru Pavlínu Kunigunde Walburgu, provdanou později za vévodu Ferdinanda Württemberského. Ode dne 20. října 1813 se otcův knížecí titul z roku 1803 vztáhl i na všechny jeho děti - Klimenta, Josefa a Pavlínu, neboť onoho dne bylo Metternichům uděleno knížectví dědičné s platností pro všechny členy přímé rodové linie.

Kliment Václav Lothar Metternich se velmi záhy stal veřejně známým. V roce 1809 byl jmenován rakouským ministrem zahraničí, v letech 1814-15 předsedal vídeňskému kongresu, v roce 1821 se stal rakouským státním kancléřem a v této hodnosti, nejvyšší v monarchii po trůnu, setrval až do revolučního roku 1848. Tehdy ho revoluce donutila k abdikaci a útěku za hranice. Po tříletém exilu v cizině se vrátil v roce 1851 zpátky do Rakouska a zemřel ve Vídni v roce 1859 ve věku 86 let. Byl pohrben v metternichovské hrobce v Plasích u Plzně.

Za kancléřova života se proměňuje kynžvartský zámek jak ve své vnější podobě a vnitřním zařízení, tak ve svém významu společenském. Rakouskému kancléři už nestačí barokový zámek z doby Filipa Emericha. První polovice 19. století má jiné bytové požadavky i vkus je jiný a samozřejmě i nároky a potřeby jeho držitele jsou nepoměrně vyšší než předků. Kliment Metternich se rozhoduje, že zámek přestaví a rozšíří a dá mu novou tvář: doba baroka je dávno pryč, baroko je pouze krásná historická záležitost. Je třeba zámek zmodernisovat empirem — slohem, kterého se v tehdejší době používá, byť už také pomalu končil. To kancléřově konservatismu nevadí. Ostatně nevznikl v náhradu žádný jiný sloh, který by byl modernější! Když rok před tím dokončil výstavbu zámeckých silnic, po předcích jistě už dost zruinovaných, a vybudoval nákladem 130 tisíc zlatých most přes rybník u hospodářské budovy kynžvartské (M 27), pozve si na zámek rakouského architekta Pietra Nobileho. Ten se stavební koncepcí kancléřovou souhlasí. Metternich ho za jeho porozumění ustanovuje svým uměleckým poradcem.

strana 27

Metternich s Nobilem přijíždí na Kynžvart 12. června 1820. Jaký byl poměr Klimenta Václava Metternicha ke Kynžvartu před tím, než bere Nobileho na zámek? Zdá se, že to byl vztah poněkud dvoustranný. V Metternichově deníku pod datem 3. záři 1819 čteme tato málo nadšená slova: „Ke Kynžvartu mě nic nepoutá, ani jediná vzpomínka, a možná ani žádná důležitá myšlenka, snad jenom ta, že zde bude jednou odpočívat můj popel vedle popele mého otce“ (viz X - M 1 - 292/3). (7) Ale téhož dne o něco dále Kliment Václav píše: „Místo, kde bydlím, působí velmi vážným dojmem. Je to krajina hodně malebná. Je tu nesmírné množství lesů, vysoká pohoří, široká údolí, místo bohaté na vodu, prudké horské potoky, a to vše obklopuje zámek, který je velmi dobře zařízen, kde se příjemně bydlí a který má. nesčíslné staré rodinné obrazy. Mezi nimi je i můj vlastní portrét jako pětiletého děcka. Musil jsem být tehdy pořádně ošklivý malý chlapec, nebo to bylo vinou méně zručného malíře?“ (viz IX – M 1 - 292/3). Časem si Metternich Kynžvart nesmírně oblíbil a my dnes, znajíce jeho životopis i dějiny jeho zámku, nemusíme pochybovat ani o tom, že ve stáří ho vázaly ke Kynžvartu celé svazky vzpomínek a důležitých myšlenek. S Nobilem přijel tedy na Kynžvart v létě roku 1820. Ve svém deníku poznamenává, že na Kynžvartě toho času bez ustání prší, „nejnutnějším náčiním je tu deštník“ (zápis ze dne 14. VI. 1820 viz XI – M 1 - 334/3). To však nemůže zabránit tomu, aby se stavitelem velmi důkladně neprozkoumával zámecký exteriér (M 1 - 334/3). V dopise, datovaném 21. července 1820 a odeslaném z Kynžvartu do Vídně nezjištěnému adresátovi, pravděpodobně ženě Eleonoře, kníže Metternich píše: „Jsem hotov se svými plány na přestavbu zámku. Můj zámek tvoří střední trakt s dvěma křídly, z nichž první je jen z polovice hotovo. Až bude všechno dokončeno, budu zde moci pohodlně ubytovat třicet osob“ (viz I - M 1-336/3).

Petr Nobile se brzy potom dává do práce. Dosud je všeobecně vžita domněnka, jako by kynžvartský zámek byl přestavován do empirového slohu Nobilem v letech 1833 až 1839. K této domněnce svádí pozlacený plastický nápis na vlysu zámeckého průčelí, obráceného do čestného dvora: „Clemens Wenceslaus L. P. A. Metternich. Renovavit MDCCCXXXIX“ (M. obnovil 1839). Nápis na vlysu zahradního průčelí udává rok 1833 a týž letopočet je i nad hlavním oltářem zámecké kaple. Nelze však nezjistit, že empirová přestavba kynžvartského zámku, započatá v roce 1820 nebo 1821, byla podstatně a z největší části dokončena již nejpozději začátkem roku 1833. Pro toto zjištění mluví i další údaje. V červnu roku 1833 uvádí kancléř Metternich svou třetí manželku Melanii na Kynžvart, aby jí ukázal své přestavěné sídlo. V deníku kněžny Melanie u data 19. července 1833 čteme tento zápisek: „Po velmi obtížné cestě přišli jsme v deset hodin večer na Kynžvart. Kliment mi ukázal celý zámek, schodiště je velmi hezké, pokoje jsou dobré a pohodlné, to všechno si však zařídil pro sebe a mně upravil své pokoje, takže pro něho nezůstalo nic náležitého“ (viz II - M 1- 424/5). Dne 24. července 1833 si prohlíží v podstatě dokončenou přestavbu Petr Nobile (item). Když 10. září 1835 přijíždí na několikadenní návštěvu na Kynžvart sám císař Ferdinand V. s chotí (viz „kancléřovu pracovnu“), je zámecká přestavba již dávno hotova (M 1, M 27). Datum 1839 ve vlysu nádvorního průčelí zámku napovídá tedy daleko více rok, kdy byly definitivně uzavřeny veškeré práce kynžvartské, včetně uspořádání nově zakládaného parku, než letopočet, kdy byla skončena zámecká přestavba.

strana 28

Tak teprve po sto čtyřiceti letech od svého založeni dostává kynžvartský zámek nový vzhled. V této podobě je zachován dodnes.

Empirový zámek Nobileho se skládá z hlavní zámecké jednopatrové budovy, zvýšené uprostřed nástavbou velkého (hlavního) sálu s tympanony, pod nimiž je veliký plastický knížecí znak Metternichův z železné litiny (výrobek plasských hutí) a zlacený nápis jména kancléřova a data renovace (zápis zní: „Clemens Wenceslaus L. P. A. Metternich renovavit MDCCCXXXIX.“ L. P. A. znamená Lothar Paul Anton.), a ze dvou postranních jednopatrových křídel, která vymezují čestný dvůr. Budovy zámku mají sedlové plechem kryté střechy. V nárožích stavby stojí čtyři dvoupatrové hranolovité věže se stanovými střechami, členěné třemi osami oken, nad kaplí v severním křídle zámku je dřevěná nástřešní plechem pobitá vížka s hodinami. Kamenná a částečně cihlová stavba má žlutě omítaná průčelí, která jsou v přízemí horizontálně členěna plochou rustikou, v patře vodorovnými římsami a kordony. V ose hlavního průčelí zámecké budovy je vstup do průjezdové haly zámku akcentován představeným balkónem, neseným soustavou toskánských pilastru a sloupů. Na straně čestného dvora je balkón portiku. Spočívá na mělčí zděné substrukci, členěné dvojicemi toskánských pilastru. Průčelí bočných křídel nádvoří jsou oživena šesti plochými portiky, vnější průčelí mají po dvou přístřešcích s tympanony, nesenými dvojicemi toskánských sloupů. Z původního barokového zámku Filipa Emericha bylo zachováno situování stěžejních zámeckých interiérů, jako schodiště, hlavního sálu a kaple. Z valné části bylo při přestavbě použito také bez zvláštních úprav barokového zdiva v přízemích. Tato zámecká přízemí mají raně barokové křížové valené klenby s lunetami okrajů ostře vytažených. V době zámecké přestavby vznikla také nynější podoba čestného dvora a jeho vnější uzavření. Nádvoří bylo na východní nezastavěné straně uzavřeno železnou litou mříží s vraty a dvěma vrátky pro pěší, vsazenými do osmi kamenných pilířů, nesoucích železné empirové vázy a lucerny. Uprostřed dvora byla postavena kašna s kamennou nádrží, železným litinovým stojanem, s dvěma mušlovými misami a vodotryskem, zdobeným dvěma delfíny. Mříže i kašna byly vyrobeny v době zámecké přestavby v metternichovských hutích v Plasech u Plzně (srov. Dr. Charvátová, 20).

strana 29

Po kancléřově smrti dne 11. června 1859 přechází kynžvartský zámek v držení nejstaršího syna Richarda, a to úředně dnem 20. listopadu 1861. Richard Metternich působil od svých třiceti let, to jest od roku 1859 jako rakousky vyslanec v Paříži. V roce 1870 odešel z Paříže a žil střídavě ve Vídni a na Kynžvartě. Zemřel 1. III. 1895 ve stáři 66 let (viz „Richardovu knihovnu“). Ze svého manželství, uzavřeného tři roky před otcovou smrtí dne 13. VI. 1856 s Pavlínou Klementinou hraběnkou Sandor de Slawnitza, známou příznivkyní uměni a propagátorkou Bedřicha Smetany a Českého kvarteta (viz „hudební salon“), měl tři dcery: Sofii (nar. 17. V. 1857), Antonii Pascalinu (20. IV. 1862, viz „zámecký park“) a Klementinu. Poněvadž Richard neměl syna, zdědil kynžvartský zámek po jeho smrti jeho mladší bratr Pavel Kliment Lothar.

Po Pavlově smrti v roce 1905 přešlo kynžvartské panství v držení jeho nejstaršího syna Klimenta, narozeného v roce 1871. Kliment zemřel 15. května 1931. Z jeho manželství se sestřenicí španělského krále Alfonse XIII. se v roce 1917 narodil Pavel Alfons. Zámek zdědil v roce 1931. V roce 1942 se oženil s Taťánou Vasilčikovou, příslušnicí ruského knížecího rodu. Vlastnil Kynžvart do roku 1945. V tomto roce byl kynžvartský zámek zestátněn československou vládou. Manželství posledního majitele z Metternichova rodu Pavla Alfonse je podle úředních zpráv bezdětné.

Jménem Pavla Alfonse se tedy prozatímně končí genealogie knížecího rodu Metternichů-Winneburgů a rokem 1945 jejich třistapatnáctileté držení kynžvartského panství a dvěstěšedesátileté majetnictví kynžvartského zámku.

Po revoluci v roce 1945 vstoupil kynžvartský zámek opět do dalšího dějinného období. Nejprve posloužil velitelství jedné americké armády za hlavní stan, brzy potom byl propůjčen československou vládou tehdejšímu americkému velvyslanci v Praze. V roce 1947 přešel do správy Národní kulturní komise a v roce 1952 do operativní správy ministerstva kultury - Státní památkové správy v Praze, která o zámek pečuje dodnes.

Státní památková správa provedla pak svými odborníky na zámku řadu instalací a drobnějších stavebních úprav a otevřela zámecké brány veřejnosti, aby si všichni, kdož mají zájem a dosti pochopení pro umělecké, historické a kulturní poklady minulosti, mohli prohlédnout dobové prostředí, jeho vzácné exponáty a poučit se zároveň o dějinách.

Dr. Ladislav Fuks 1958 - pokračování

Poznámky:
1: Dnes se nazývá pahorkatina s Císařským lesem „Karlovarskou vrchovinou“.
2: Viz rukopisný materiál na konci knihy.
3: Skutečné datum vzniku Kynžvartského fideikomisu je pozdější: 2. listopad 1696. Teprve toho dne ustanovil Filip Emerich Kynžvartské panství za fideikomis, a to svou závětí. Jako takové bylo Mettemichům potvrzeno císařem Leopoldem I. dne 24. X. 1697; zapsáno bylo do zemských desek (271, lit. H 12 až I. 2) dne 26. července 1698.
4: (75. 4) První číslo značí použitý spis, druhé číslo stránku. Viz seznam použité literatury.
5: "S pramenem M 5 se zda být v rozporu zpráva Josefa Svátka z kapitoly „Povstání selské v krajích německých“ v jeho „Dějinách Čech a Moravy nove doby“ kniha III., díl II. str. 193-4, Praha 1894.
6: Psána též Kagenegg nebo Kageneg.
7: (viz X – M 1 - 292/3) odvolávka na texty, citované na konci knihy. Římská číslice označuje příslušný text, ostatní údaje rukopisný materiál (viz) – 292 je stránka v rukopise a 3 je díl.
8: Archiv Drážďanský.
9: Lib. conf.
10: Roku 1426 a 1429 byl fojtem na Kynžvartě Mikuláš Fras (Mittheil. X, 12, Palacký, urk. Beitr. II. 67, 76, arch. Chebský).
11: Palacký.
12: Bartošek. Že již r. 1429 byl strach před husity, viděti jest z listů, které fojt Fras Chebským posílal.
13: Zmínka v listu r. 1448.
14: Arch. Drážďanský.
15: Arch. Kynžvartský.
16: Arch. český III. 378.
17: Palacký, urkund. Beiträge p. 9.
18: DD. 19, str. 238. Jidřich zemřel r. 1446.
19: Arch. Kynžvartský.
20: Tamže. Šíře o Plavenských B. Schmidt, Burggraf Heinrich IV.
21: Palackého děje V.a, str. 212-213.
22: Arch. č. VI. 559. Hejtmany byli: r. 1469 Osvald Pos a r. 1496 Martin Hozlaur. (Arch. Chebský a Teplský.).
23: Arch. gub., S 16-51.
24: Palackého děje České V.b, 166-167, arch. Třeboňský. Jan držel Kynžvart již roku 1508. (Arch. Chebský.)
25: Rukopis Roudnický, reg. Královská.
26: R. 1548 byl tu hejtmanem Kunc z Kočova (Arch. zámku Tachova).
27: Arch. gub.
28: Milter, Beschr. der böhm. Privatmünzen, str. 540.
29: Poppe’s Reichsleben (Něm. Dsky dvorské) I. 186 a III. 162 atd. Arch. gub.
30: DZ. 137. F 20.
31: Bílek, Děje konf.
32: Mittheilungen d. V. f. G. D. D. 1863, II. 43.
33: Poppe, III. 169-172.
34: DZ. 143. M 15. Urban, str. 99.